Výraz "entita, která má vlastnosti" je snaha o abstrakci, což je samozřejmě ok. Akorát že stejně skončíš u nějakého pojmenování, v tomto případě těch vlastností, takže třeba "kousavá". A pak ty pojmenování, a nikoliv ty abstrakce porovnáváš s nějakými reakcemi, závěry, škatulkami. Furt pracuješ se jmény, a přirozeně budeš mít tendenci spíše zobecňovat, páč je to jednodušší, rozuměj - praktičtější.
No, prvně je trochu otázka, jestli tvrdíš "k tomuhle sklouzneš" nebo "jinak to nejde".
Pojmenování není nic proti ničemu. Pokud množině vlastností A,B,C budeš říkat X, je to naprosto v pohodě, protože to je jenom zkratka, nic nového tam nevnášíš. Dokonce pokud řekneš, že z kombinace vlastností A,B,C plyne nutně D a tímpádem, že každé X má D, pořád jsi jenom u zkratek.
Něco jiného ale je, jakmile začneš mít pocit, že X je nějaký
ontologický pojem. To se pak dostáváš k dementním otázkám typu "Co dělá kočku kočkou?" a "Jak má vypadat chleba, aby měl jenom to, co je podstatou chlebovitosti, a nic navíc?"
V OOP mají tyhle "ontologické" otázky paralelu v tom mým oblíbeným (sarkasmus!) "Má dědit čtverec z obdélníka nebo naopak?" Ptáš se na nesmysly, máš víc starostí s vlastním pojmovým aparátem než s řešením problému samotného.