Chápej, mě to opravdu bavilo. Ale moje denní rutina spočívala v tom, že jsem přišel do školy, odučil co bylo potřeba. "Posprávcoval" vše možné a nemožné a úderem druhé jel učit Erasmus studenty na univerzitu. A tak pořád dokola.
Rád jsem s děckama dělal nové věci a ukazoval jim, co všechno jde dnes (a jak snadno) dělat pomocí IT. Jenže na to připravit dobrou hodinu chce čas, improvizací to všechno nezvládneš. Jenže kde vzít čas, když přemýšlíš kde možně vzít na chleba? Nechci se dál myšlenkově ubírat tímto směrem, aby to nesklouzlo ke klasice, že učitelé jen brečí o platu.
Navíc mě zabíjelo i to prostředí - jsem nejmladší, věkový průměr sboru 50+ a v podstatě z těch mladších jsem doposud nejdéle vydržel já. Většina to balí tak po roce, dvou. Vysvětlovat něco lidem, kteří nechtějí. Kolegyně, které nemají zájem o nové přístupy. Nechtějí se dál věnovat rozvoji a jedou si to svoje, to mě prostě ničí.
To neměla být kritika, já to naprosto chápu.
Chtěl jsem jenom říct, že být učitelem, kterého učení baví, je taky skill, který není vůbec k zahození, a možná se dají najít cesty, jak ho dál rozvíjet a zároveň se vymanit z toho marasmu, který popisuješ.
Trochu OT. Učitelé brečí o platu ne proto, že ho mají malý, ale proto, že ho mají jistý a nezávisí na výsledcích jejich práce, nemají tedy naději, že vlastním úsilím ho zvýší, protože to na to nemá žádný vliv. Ani větší plat jim nepřinese uspokojení, protože chybí právě ta přímá vazba na trh, který jediný může dát smysl jejich konání. Jsou ve stejně beznadějné psychologické situaci, jako penzisti, kteří taky nemohou svůj příjem nijak ovlivnit. Trochu jejich nelehký úděl mohou ulehčit intriky proti kolegům, ty jim dávají alespoň nějaké zdání zásluh.
Člověk, který má jistotu, není nikdy šťastný. Vždy mu něco chybí. Jeho aspirace se nikdy nekryjí s realitou, ale on o tom neví, protože postrádá zpětnou vazbu.