Soukromí - nejen digitální - je relativní. Běžný občan má svoje jméno na schránce, potkává sousedy. Chodí do práce, kde má zaměstnaneckou kartu a mzdové listy. Každá činnost zanechává stopu člověka.
Narušením soukromí je, když se sejdou v jedněch rukou informace a zároveň zájem je využít jinak, než k jakému účelu vznikly.
Digitální svět přinesl navíc možnost shromažďovat spoustu dat a metadat při vynakládání minimálního úsilí. Kdyby stát chtěl, tak z informací z mobilní sítě, mýtných bran, kamerových systémů, plateb kartou, ..., zrekonstruuje docela přesně, co dělám. S tím, že ty informace existují, se nedá nic moc dělat.
S čím se ale dá dělat je to, jak je zákony regulováno jejich využití. Např. spojování informací až po přivolení soudu. Nebo nespojování nahodilých informací zpětně. V tom se hledá rovnováha, protože to pomáhá v boji se zločinem (nejednoho pachatele usvědčil telefon, kamery, ...,) ale na druhé straně je to lehce zneužitelné a zneužití je těžko odhalitelné a často nevratné.
Je tedy naopak potřeba si říct, jaké sledované informace Vám vadí, kdo by je mohl zneužít a k čemu je zneužít. Jinak se žádného výsledku nedoberete, leda snad se odstěhovat do pustiny a žít z toho, co si vypěstujete, ulovíte a přímo směníte (s lidmi, kteří taktéž nezanechávají žádnou digitální stopu.)
Dotazy zde se obvykle týkají naivní představy, že lze soukromí nějakými magickými postupy ochránit absolutně. Obvykle to skončí na "chytrém" doporučení využívat nějaké obfuskační metody, a protinázorem, že využití těchto metod je naopak jak červený ručník na býka (člověk tím sám sebe označí za někoho, komu stojí za to se nadstandardně chránit, čímž druhému vznikne nadstandardní touha to prolomit.)
36 Odpovědí
22884 Zhlédnutí