Tak takovemu zamestnanci by melo byt mozno naparit nejakou hrubou nekazen nebo neco a vyhodit na zaklade shromazdene dokumentace. Pokud to nejde, je neco spatne.
[...]
Coz je dost tezke. Jak to nastavit, aby to fungovalo pro vas i pro ty pokladni? Nehlede na to, ze zakonodarce to nepali, ti chteji akorat vypadat hezky pro pristi volby.
A to si myslím, že je špatně. Nekázeň, nebo dokonce hrubou nekázeň by měl zaměstnavatel vytýkat jen ve výjimečných případech. Navíc vytýkací dopis musí být konkrétní, přesně určovat v čem zaměstnavatel nekázeň spatřuje a jakou změnu v pracovních návycích očekává, aby se mohla situace považovat za napravenou.
Bohužel, zaměstnavatelé si už za ty roky navykli, že vytýkací dopis je cesta k běžnému (myšleno lidsky, morálně běžnému) ukončení pracovního poměru. Většina vytýkacích dopisů by u soudů neobstála (nejsou tam ta kritéria ke zlepšení), přesto se zaměstnanci nesoudí. Proč? Protože jsou právě ta slabší strana, ekonomicky i rozhledem.
Takže jsme v paradoxní situaci, že smluvní volnost zde suplují úplně jiné nástroje. Dříve to byla změna místa výkonu zaměstnání - to už soudy judikovaly, že musí být určeno přesně, že nestačí určit např. celý okres nebo kraj: to vedlo k tomu, že de facto neexistuje správná cesta, jak zaměstnat obchodního cestujícího, aniž by byl buďto porušen zákon, nebo byl zaměstnavatel v nejistotě. Zkomplikovalo to možnosti home office. Pak se začali zaměstnanci terorizovat tím, že se jim mění pozice (v rámci toho, co zákon připouští) a staví se jim směny a zákonné přesčasy tak, aby byly co nejvíc buzerační. Např. náhradní volno, že se nesmí vybírat v pondělí nebo v pátek, zatímco přesčas může být kdykoliv. Vytýkací dopis je další nástroj, kde můžete cokoliv vytknout, ale zaměstnanec nemá na to, aby platil advokáta a konzultoval s ním, jak má postupovat a bránit se.
Současný zákon prostě totálně selhává, a to jak v případě těch kancelářských, tak i těch dělnických profesí. Vytvořila se všudypřítomná atmosféra teroru, která vůbec nemusela vzniknout, kdyby existovala větší smluvní volnost. Obě strany by věděly, na čem jsou.
V případě pokladních, a vůbec větších firem, je to role odborů, aby tvořily dostatečně silnou a erudovanou protiváhu zaměstnavateli. U malých firem je to podle mě také jednoduché: když bude zaměstnavatel terorizovat, zaměstnanec se na něj vykašle a nepůjde tam pracovat. Dnes se informace šíří rychlostí světla, lidé už nejsou vázání na práci v pochozí vzdálenosti od bydliště - takže tam se to zreguluje samo. To všechno se dramaticky změnilo od šedesátých let, kdy vznikla "tradice" našeho zákoníku práce.