Stejně jako se děje to, že přijdete o práci a vlastní bydlení musíte prodat. Nebo se děje to, že někdo z rodiny upadne do dluhů a vy mu pomůžete i prodejem bytu. Nebo se děje to, že kvůli práci musíte jet jinam. To jsou všechno nahodilé děje.
Zásadní rozdíl je v tom, že jako nájemník "pykám" za něco, co se stane někomu jinému
plus za věci, které se stanou mně.
Například jsem v nejlepší fázi života, v práci mi to jde skvěle, děti prospívají a daří se jim ve škole a doprostřed toho všeho se budu stěhovat proto, že někomu úplně jinému (majiteli bytu) se narodilo nechtěné vnouče?
Argumentů na obě strany najdete hodně, ale není rozhodně o nic univerzálnější pravda, že vlastní bydlení je nějaká výhra či jistota do budoucna.
Jenže univerzální pravdy jste tady tvrdil jenom vy. Pokud uznáte, že žádné univerzální pravdy nejsou, všechno má svoje a záleží na podmínkách a preferencích, není žádného sporu
Život civilizovaného člověka je naopak nejvíc ze všeho spjat s prací. Práce ho živí, práce umožňuje bydlet. Ne naopak.
Tak to je taky docela zajímavé tvrzení. Můžu to celkem v klidu vidět i naopak: pokud zdědím byt po babičce v centru Brna, docela slušně mi to umožní v centru Brna pracovat, protože ze Svitav by se mi tam asi dojíždět nechtělo, nebo ne?
Taky je otázka, kolik lidí opravdu
chce v našich městech bydlet a kolik jich tam bydlí jenom proto, že tam chtějí/musejí pracovat. Hromadné úprky z měst na chaty na venkově o víkendech jsou celkem výmluvné