Pokud porušují zákony (což občas udělá každý (aniž by si to třeba uvědomil)), tak zločin. Pokud dělají něco nemorálního, ale zákony neporusuji, tak jsou "pouze" nemorální.
To není pravda. Jsou situace, na které kodexy zákonů nepamatují. Vzdálený, ale přiléhavý příklad byly Norimberské procesy, kdy bylo zjevné, že Nacisté páchali zločiny, přesto na ně neexistovaly zákony.
Firmy s mezinárodní působností využívají rozdílů mezi zákony různých zemí, aby propluli ke svému cíli. Už vícekrát byly velké korporace "přinuceny dobrovolně" jít na dohodu kolem zdanění, když využili sice platné zákony, ale obešly účel, k jakému slouží.
Podobné je to s korunovými dluhopisy, kdy je zjevné, že, zaokrouhlení dolů ve velkých tranších nevede k témuž zamýšlenému výsledku, jako zaokrouhlení v malých počtech. Podobně tomu bylo i ve chvíli, kdy ze zákona vypadla na pár měsíců povinnost odvádět sociální pojištění zaměstnavatelem. Soudy přesto dovodily, že takové uplatnění bylo na tolik v rozporu se zdravým rozumem, se záměrem toho i dalších zákonů, že bylo i tak nutné odvody platit.
Větší problém vidím v tom, že kde není žalobce, tam není soudce. Korporace mají právní oddělení a prostředky na armádu právníků, auditorů, poradců. Ve státní správě to dělají lidé za tabulkový plat (třeba ne špatný, ale ne srovnatelný s protistranou), a bez možnosti operativně využívat prostředky, které se nabízejí.
Osobně mám dojem, že jako dřív byla dělena moc mezi stát a církev, a ti se museli domluvit, tak podobné dělení moci je dnes mezi státem a korporacemi.
281 Odpovědí
50386 Zhlédnutí