Stejně je paradox, že taková věc jako dům, byt, pozemek apod. lze nyní v ČR ukrást tak, že už ho původní vlastník nezíská zpět. Nemovitost přitom nejde strčit do tašky, převést za hranice apod. jako movité věci. Pořád bude stát na témž místě a je zjevné, kdo tu nemovitost ukradl nebo koupil od zloděje (i tranzitivně). Navíc je typicky dohledatelný i ten zloděj – když tu nemovitost prodává, tak se vystavuje zrakům řady svědků. U movitých věcí je běžné, že když Policie kradenou věc najde, tak ji vrátí původnímu majiteli (tedy tam bývají problémy s tím, že buď věc nenajde nebo nezjistí, koho vlastně je).
Hrozilo sice to, že někdo koupí nemovitost v dobré víře od zloděje, ale to je reálně mnohem menší problém:
a) stačilo si dávat dobrý pozor při koupi nemovitosti (což je mnohem lepší, než muset hlídat něco trvale, i když vlastně nic neděláš), tedy být obezřetný při nějaké činnosti, kterou vědomě dělám je něco jiného, než muset být obezřetný pořád, i když nic nedělám. Prostě když něco kupuji, je zřejmé, že podstupuji nějaké riziko. A to mohu různě zmenšovat (obdobně jako při jiných nákupech).
b) těžko šlo v dobré víře koupit třeba obývaný dům, byt, pozemek pod ním, továrnu apod., když zloděj nemá do nemovitosti ani fyzický přístup, takže reálně se riziko týkalo jen menší části nemovitostí
c) reálně asi nějaké takové případy byly, ale většinou šlo nejspíše o velkou ignoranci prodávajícího
Stanovit nějakou dobu "promlčení" smysl má, tedy napadat to, že nějaký převod uskutečněný před 50 lety není platný a tedy i všechny následující převody jsou neplatné, je nesmysl. Ale promlčecí doba bývá běžně v jednotkách let.
Současný systém by se dal označit jako podpora "legalizace výnosů z trestné činnosti", pokud správně chápu, jak to funguje.
46 Odpovědí
12852 Zhlédnutí