Reálně existuje pro dítě jen jeden velký showstopper, a to jsou hry.
Ani to nemohu potvrdit a neplatí to obecně. Ve třídě mého nejstaršího syna je třeba největší hráč asi on, a řadu spolužáků ke hraní přivedl také on. Před cca 5 lety jeho spolužáci až na výjimky pořádné hry ani nehráli. Slovy mého syna, 'hrajou akorát nějaké nesmysly na mobilu'. Neznali věci jako Skyrim, Dark Souls a jiné pecky té doby. Mladší generace jede ještě více na mobilech než ta jeho. Postupem času nějaké kámoše ke hraní 'pořádných' her přivedl, jednomu i hru koupil k narozeninám. Klíčový problém byl, kámoši ani nemají na čem hrát. Postupem času se to zlepšilo, většina si něco vyprosila k vánocům či narozeninám, nejvíc PlayStation a když hrajou online, tak právě na něm. Ale jeden jeho kámoš dostal XBox, někdo má asi jen PC, takže o hrách mohou spolu jen pokecat, ale ne si spolu online zahrát. Ale mohou si zahrát offline u někoho doma, protože konzole umožňuje hru až čtyř hráčů současně na jedné konzoli. Takže kvůli tomu kámoš nepřestane být kámošem, nikoho to sociálně nevyloučí, vždyť je to jen jedna zmnoha společných aktivit. Online hraní není nic klíčového ani důležitého. Každý má spoustu aktivit a nedělají všichni všechno stejně. A tak syn s některými hraje online videohry, s některými stolní hry, s někým chodí do atletiky, s někým do tenisu, s někým dělá hudbu. A třeba na programování nenašel ve třídě ani mezi kamarády ani jednoho parťáka, to si jede čistě sólo. Hraní online her na PC není středobod vesmíru, spousta dětí to nedělá ani když může.