Ja to mam odskusane sam na sebe. Ked dlhsiu dobu nemam moznost ist si poriadne zavicit, necitim sa dobre ani fyzicky ani psychicky. Negativna energia prevazuje nad pozitivnou. Stava sa mi to napriklad ked som 2 tyzdne na sluzobnej ceste. Naproti tomu dobre cvicenie ma vzdy nabije pozitivnou energiou. Myslim ze aj v praci mam produktivnejsie dni vtedy ked som vecer predtym mal trening.
Já mám z fyzického cvičení pocit takové marnosti. Takový prázdný pocit, jako by člověk dělal nudnou opakující-se činnost, která nevede k žádnému výsledku.
To je naprosto normální, proto si lidi nějaký cíl stanovují (jeho smysluplnost/relevanci k dané aktivitě nechci rozebírat) - např. udržet se na/dosáhnout nějaké hmotnosti, tělesných proporcí atp. Často to souvisí se sebevědomím.
Okrem toho si musis natrenovat, ako dostat svoje myslienky pod kontrolu. To znamerna, ze ked pride na teba skodliva myslienka nerozvijas ju, ale nechas ju odist. Nie je to jednoduche, ale musi sa to tiez natrenovat.
To je klasická kognitivní psychologie. Problém tady těch kognitivních psychologů je, že soustavně dělají logickou chybu, že negativní myšlenky považují za nepravdivé (a pak se je snaží vyvracet pomocí anecdotal evidence). V realitě je to tak, že pravdivostní hodnota nějakého tvrzení nezávisí na tom, zda to tvrzení vyvolává pozitivní nebo negativní emoce.
Tvůj problém zase je, že bereš psychologii exaktně, což je samozřejmě nesmysl. Já mám třeba výhodu dvojího vzdělání - jednoho matematicko-fyzikálního a druhého humanitního, takže nemám problémy nacházet společné body, ale taky momenty a přístupy, kdy se tyto obory naprosto rozcházejí, a taky vidět, jak jsou lidi z jedné či druhé skupiny omezení a neschopni vystoupit ze sevření myšlenkových schemat typických pro jejich obory. Psycholog těžko pochopí, že když matematik říká ano/ano/ne/ne/nula/stojedna/pí/tehdy-a-jen-tehdy/Gaussova-křivka, tak tím myslí to, co říká, a myslí to naprosto přesně. Matematik zase těžko chápe, že oproti psychice i podprůměrně mentálně nadaného jedince je celá matematika jen dětská hračka a není možné při jejím studiu a popisu postupovat stejnými metodami jako v matematice a že když psycholog řekne "Gaussova křivka", tak z pohledu matematika sám vůbec netuší, o čem to vlastně blábolí a proč to tedy dělá.
Stačí si projít dějiny psychologie, kdy člověk jen za posledních 200 let narazí na několik různých škol, jež si více či méně protiřečí a žádnou nelze brát nějak příliš vážně, protože každá je založena na vágních, nepřesně definovaných pojmech, pocitech, jejichž objektivní určitelnost je velmi sporná a závěry na nich budované jsou jen orientační a všechno to slouží jen k tomu, aby si jedinec mohl o něčem vytvořit jakousi představu.
Psycholog-amatér je podobná katastrofa jako právník-amatér, zvláště, praktikuje-li to (a je jedno, jestli jedno či druhé) nějaký matematik, fyzik, technik apod., protože tihle lidé jsou přesvědčeni o tom, že k tomu mohou přistupovat podobně jako ve svých oborech, což je prostě blbost. Obzvláště, dostane-li se jim do rukou nějaký test, jehož výsledkem je nějaké číslo, zkrátka cokoli, co připomíná nějaký test s ultimativním výsledkem typu ano/ne/nelze rozhodnout.
Stejně jako u právníků, i u psychologů velmi, velmi (určitě více než u těch právníků) záleží na jeho schopnostech. Řeknou-li 3 nějaký svůj názor, tak to vůbec neznamená, že je správný, a že se nenajde čtvrtý, jehož názor je zcela odlišný a přesto mnohem blíže skutečnosti. Je to podobné, jako by v technice záleželo jen na "odhadech okem odborníka", protože exaktní teorie neexistuje a to co existuje jsou jen velmi nedokonalé modely.
Jak už ti tu radili, pokud ti jeden psycholog nepomohl, běž za jiným, zkoušej různé možnosti, když selhávají, zkus jiné. Běžný psycholog řeší "běžné" problémy normálních lidí, jako vyhoření, rozchod, úmrtí v rodině, traumatizující zážitek, šikanu, násilí, specialisté řeší společensky nebezpečné deviace, jako pedofilii, sadismus atp. Ty do těchto škatulek nezapadáš, společenská nebezpečnost tvého problému je zanedbatelná, takže sám od sebe se mu nikdo intenzivněji věnovat nebude - dokud nezačneš znásilňovat ženské v parku nebo si nezačneš řezat ucho. Proto ti běžný psycholog jen těžko pomůže a nedá se od něj očekávat, že tvůj problém bude schopen analyzovat správně.
V realitě je to tak, že pravdivostní hodnota nějakého tvrzení nezávisí na tom, zda to tvrzení vyvolává pozitivní nebo negativní emoce.
To je právě ten exaktní, objektivistický, pozitivistický, materialistický pohled - který v oblasti psychologie rozhodně není namístě. Pro fyzika dlouho platilo, že zde jsou nějaké přírodní zákony a nějaký prostor a čas, jež dohromady poskytují určitý neměnný rámec pro fyzikální děje, jejichž průběh je parametrizován jen nějakými proměnnými. Např. gravitační zákon tam platí ve stejném prostoru a čase pro všechny stejně, nezávisle na tom, jedná-li se o elementární častici nebo o neutronovou hvězdu. S příchodem OTR a QM se ukázalo, že to není tak docela pravda.
Když se pošoupneme směrem k humanitním vědám, narazíme na ekonomii, kde je tenhle jev ještě markantnější: 1. vymyslej se opce, 2. jsou objeveny zákonitosti, jimiž se řídí jejich cena v závislosti na čase, 3. tyto zákonitosti po jejich vstupu do všeobecného povědomí přestanou platit.
V psychologii jsi ještě o několik levelů dál, tady je všechno velmi vágní, zamlžené; psychologovi vždycky zůstane podstatnější část tvé osobnosti ukryta a ani ty sám v sobě se nikdy dokonale nevyznáš. Tvoje podvědomí má určité stabilizační mechanismy, v tvém případě je pro něj třeba žádoucí mít všechno zdůvodněné (jen dávám příklad), protože je mu vlastní, když mají věci řád a děje svůj objektivní smysl a kausální logiku. Že ty cítíš v nějaké situaci nepříjemné pocity, úzkost, zlost, marnost apod. vůbec nemusí znamenat, že je to něco absolutního, definitivního; jen se to třeba zdá tvému egu za dané konfigurace nejvýhodnější z hlediska zachování tvé psychické integrity.
Jak bys třeba posoudil pravdivostní hodnotu tvrzení "jsem nemocen" nebo "je hloupý"? A proti tomu "každou chvíli mě něco bolí" a "často se chová hloupě"? Fakt máš tolik informací o někom (o sobě), abys mohl vynést kategorický závěr? Kterou z těch možností bys spíš chtěl? Co tvrzení "nesnáším pravopis", "pravopisem pohrdám, důležitý je obsah", "nemám na pravopis talent", "byla mi diagnostikována dysortografie", "při přemýšlení nad pravopisem dostávám pocit vzteku", "nepochopil jsem pravopis", "nebavilo mě učit se pravopis", "nechtělo se mi nad pravopisem přemýšlet", "pravopis mi nikdo srozumitelně nevysvětlil", "v mládí jsem toho moc nepřečetl a pravopis mi tak nepřešel do podvědomí", "neznalost pravopisu mi v životě ještě nebyla napřekážku"? Z "matematického" hlediska jsou to všechno různá tvrzení, ale z psychologického půjde nejspíš o různé úhly pohledu na jeden objektivní psychický jev (který třeba vůbec neznáme a vůbec nemusí být zřejmý) a různý emocionální aspekt, s nímž vnímám určitý jev - negativní (jako vztek, averze), pasivní (rezignace), pozitivní (naděje, že se mi třeba ještě podaří s tím něco udělat), neutrální (netrápí mě to)...
Terapie spočívající ve změně pohledu na určitý jev z negativního na neutrální či pozitivní je vyzkoušená a dá se říci, že je to nutný předpoklad, jak nějaký problém přestat vnímat jako něco nepřekonatelného. Tady nejde o to, že by pravdivostní hodnota nějakého tvrzení závisela na tom, zda vyvolává pozitivní či negativní emoce, ale o přehodnocení toho tvrzení samého.