Na mě to dělá dojem, že děti v Norsku patří v první řadě společnosti, a společnost za určitých podmínek děti půjčuje rodičům. [...] Je pravda, že u nás také společnost zasáhne, pokud rodič pravidelně nutí dítě chodit v připínáčkách, ale v tomto případě dítě trpí objektivní újmou [...] Naopak představa, že dítě utrpí obědem v restauraci, je poměrně subjektivní názor.
Tady sis ale odpověděl sám. U nás zdaleka nejde jenom o připínáčky, ale třeba by imho sociálce dost vadilo, kdyby děti lítaly v zimě nahý. Nebo jiný věci, který se můžou v jiných (chudších) zemích běžně dít, takže jak je to s tou "objektivitou"? Kde je hranice mezi tím, co dítěti "objektivně" škodí a co je jenom "subjektivní" názor, že by mu to mohlo škodit?
Může být (hypotéza!) že v Norsku mají prostě jiný měřítka na to, co je trápení dítěte. To ale samo o sobě neznamená, že je to nějaký zrůdný systém, ani že by si tam stát přivlastňoval děti víc, než to dělá u nás, prostě jenom může mít jinou míru na to, co je a co není důvodem k převzetí zodpovědnosti státu za výchovu dítěte.
(inteligentní čtenář pochopil, že jsem se Norska ani nezastal, ani ho neodsoudil)
Úplně jiná kapitola pak je, jak probíhají ta řízení před soudy atd.