pretoze z pohladu externistu len sedis na zadku cely den pri pocitaci. Preco ma pekar ktory dava ludom jest 1000x menej ako nejaky basketbalista v NBA? Preco ma ucitelka 10x menej ako politik co len mele tou svojou tlamou?
Praca sa nehodnoti tym ako si prospesny, to nikoho nezaujima.
Protože pekaře nebo učitelku může dělat de fakto každý, hodně lidí to i baví a hlavně je v tom jistej statismus, můžeš to dělat 30 let, a to je pro lidi priorita. Politika můžeš dělat taky 30 let, když to bude náměstek horní dolní, ale pokud chceš dělat vrcholového politika, nebo vrcholového hráče NBA, tak to není statická věc. Jak postupuješ v žebříčku, tak zjišťuješ, že se musíš v životě měnit, najednou musíš cestovat po světě nebo bydlet v Praze, najednou nemáš čas si uklízet a musíš si platit uklízečku, najednou musíš snášet to, že tě někdo nenávidí, v tvém životě se dějou změny a ty často vstupuješ do neznámého.
A pokud jsem se v životě něco naučil, tak že většina lidí nesnáší změny a miluje statismus. Jak já říkám, nikdy se z tebe nestane milionář, když nedáš výpověď v pekárně kde čistíš pekáče na pečení za minimálku, protože jsi tam zvyklej.
Fígl velkých úspěchů je v tom, že je často dosahují lidi, kteří jsou ochotni se vzdát svého pohodlí, i když je třeba větší než většiny populace. Jeff Bezos pracoval v investorské firmě, měl velmi nadpůrměrnou mzdu, a stejně to risknul, paradoxně v reálném světě se často něco risknout bojí člověk co myje v kuchyni nádobí než člověk, co má fakt o co přijít.
A říct, že pak potřebujeme lidi, jako učitele. No veskrze to není až tak nedostatkový, jako ten politik, kterého sice nenávidíme, ale on byl ochotný risknout svoje teplé místečko na radnici za nejisté místečko v parlamentu, to je raritní skil, který si společnost cení mnohem víc, jít do neznámého a nebýt statický.