Podle meho nazoru je varianta uvedu/neuvedu.
i) Pokud NEUVEDU, riskuju hned nekolik veci, prvne to ze proverku neziskam (prijdou na to), a za druhe ze kdyz se na to prijde pozdeji, prijdu o ni. V druhem bode ta ztrata bude asi celkem bolet, protoze clovek bude mit vazby na kolegy, bude pocitat s prijmem, atd. V obou pripadech bude navic celkem problem se sebeuctou, protoze clovek bude konfrontovan na nejake urovni s tim, ze lhlal a dozvi se to hromada lidi.
ii) Pokud uvedu, riskuju to, ze proverku neziskam, na druhou stranu ale je mozne toto riziko dost omezit. Treba tim, ze se o tom pobavim se svym psychiatrem/psychologem/terapeutem. Navic obsedantne kompulsivni porucha je lecitelna psychoterapii, alespon ja bych se o to pokusil a nespokojil bych se s 'minimalni davkou antidepresiv'. Za tim OCD bude jeste nejaka dalsi vrstva problemu, kterou psychoterapeut objevi a pomuze ji prekonat.
Jeste bych dodal, ze nejvic mne v zivote posunulo prave prekonavani ruznych strachu a uzkosti (z opusteni, ze studu, atd.), sice to boli, ale u mne vzdy stal vysledek za to. Za sebe bych volil variantu ii), uzkosti z toho 'co se stane' muzete pomoci tak, ze si pokusite takovou situaci predstavit (prehrat jako divadlo v hlave) a pokusite se vcitit do toho "jake to bude kdyz se to stane". Strasak pak obvykle zmizi.