Osobne som z literatury natiahol kopec pravidiel, ktore vidim, ze funguju v praxi. Mnohe z pravidiel mali uvedene, ze funguju len pri istom type deti. Vzdy ale respektujuca (nie permisivna!) vychova hovori, ze sa s dietatom da "po dobrom" a aj ked to niekedy dlhsie trva, ma to hlboky zmysel z pohladu psychologie.
Ono je potřeba si při tom ale uvědomit povahu společenských věd. Psychologie není matematika. Neexistuje žádné "z pohledu psychologie" (nebo jen velmi omezeně). Ve společenských vědách jsou vždy různé směry, které tvrdí různé věci. Někdy i úplně protichůdné. Různé studie dávají různé výsledky a ještě úplně odlišná může být jejich interpretace. Když jsem dostudoval sociologii a začal jsem studovat informatiku, byl jsem úplně nadšenej tím, jak jednoznačné v ní jsou výsledky. Že není žádné "směr A tvdí X, ale směr B tvrdí nonX". Byl to pro mě velmi příjemnej zážitek.
Myslím, že je skvělý, když se snažíš načerpat znalosti a hrát roli rodiče poučeně. Ale nekriticky se oddat jednomu směru může být i nebezpečný. Každopádně tak z literatury načerpáš míň, než bys mohl. Ve společenských vědách je prostě kritická reflexe naprosto klíčová. Např. argumentace "vidím, že fungují v praxi" je velice ošemetná až nebezpečná věc. Můžeš to říct, může to pro tebe být argument (pro každého z nás je), ale měl bys zároveň i kriticky reflektovat, že osobní zkušenost na vzorku N=1 je fakt velice slabej argument. Takhle totiž argumentují i příznivci ezoteriky. "Používám léčbu kameny, protože mi funguje". Je to celkem ok, dokud se nepokusí kameny vyléčit rakovinu...
Jak říkám, je skvělý, že ses rozhodl výchovu vědomě reflektovat, to udělá málo kdo, ale myslím si, že by ses posunul ještě o metu dál, kdybys svoje myšlení přešaltroval na něco ve stylu:
Respektující styl výchovy mě zaujal a rozhodnul jsem se ho ve svým životě používat. Zatím jsem s výsledky subjektivně spokojenej. Jsem si vědom kritiky tohodle přístupu, mám to taky nastudované. Proto na tom dogmaticky nelpím a jsem připravenej v případě potřeby svůj pohled přehodnotit. Jsem si vědom toho, že definitivní výsledky uvidím až tak za dvacet let a zároveň že možnost rodiče ovlivnit budoucnost dítěte jsou omezené. Respektující výchova je ale směr, který mě oslovil nejvíc a nejvíc věřím v to, že mi pozitivní výsledky dá.
Na sebe pozorujem mnohe dopady z vychovy (bola vpodstate primarne "pozitivne manipulujuca") a velmi tazko sa mi upravuje moje nastavenie a spravanie (oblast sebavedomia a interakcie s "autoritami"). Rad by som dal mojemu dietatu zdrave sebavedomie a kedze u nas v rodine take nik nema, tak nemam imho inu moznost, ako siahnut po zdrojoch informacii mimo rodinu.
No to je třeba jeden z jevů, které jsou v psychologii popsané: pokud má člověk negativní zkušenosti s vlastní výchovou, snaží se tyto chyby neopakovat a není neobvyklé, že v té snaze sklouzne do opačného extrému. Je to nebezpečná past. Vtipný na tom je, že urputná snaha "nebýt jako otec" se může proměnit v to, že jednám přesně jako on. Vzory chování naučené od rodičů jsou totiž strašně hluboko a silně vryté. Víceméně všichni z nás stejně nakonec od partnera očekáváme chování, které jsme viděli u rodiče opačného pohlaví a sami se chováme jako rodič stejného pohlaví. Tím spíš, čím víc máme tu zkušenost v sobě vrytou. A silně vrytá jsou zejména traumata