Netýká se to ale jen vztahu stát – soukromé subjekty, ale určuje to i vztahy mezi soukromými subjekty. Každá směrnice má vždy nějaký účel, a k němu se to minimum vztahuje. Problém by v tomto případě mohl být akorát s Článkem 4 této směrnice, který zakazuje přísnější i méně přísná ustanovení ochrany spotřebitele, připouští ale výjimky. Je otázka, zda by se pro tu odlišnou formulaci našeho § 1833 nějaká výjimka našla, nebo zda by to případně měl prodejce šanci přes tohle ustanovení vyhrát.
No právě tohle mi připadá ošemetné. Zatímco možnost vyzkoušet si
srovnatelně s prodejnou lze považovat za spravedlivé
vyrovnání možností spotřebitele, umožnit mu věc i užívat už jde o krok dál. V podstatě by to znamenalo, že spotřebitel je hloupý, když něco koupí v krámě. Pro případ krámků by se nutně musel užít výklad
a minori ad maius, z něhož mohlo vyplynout, že spotřebitel má právo na to samé i v krámě (byť to není explicitně v zákoně psané). Pochybuju, že by tato úvaha uspěla.
To už můžeme jít ve výkladových postupech ještě hlouběji. Samotná část zákona o smlouvách uzavřených na dálku je svým způsobem speciální
výjimka z obecných pravidel o kupní smlouvě. V právu pak platí, že obecné předpisy se vykládají široce, zatímco výjimky co nejúžeji. To je z toho důvodu, aby výjimka nepřerostla přes rámec obecné úpravy. I tento pohled mě vede k tomu, že je potřeba § 1833 vykládat úzce (co nejmenší rozsah výjimky).
Osobně si myslím, že soud by musel, kvůli
koherentnosti připustit úvahu, že pokud má zákazník e-shopu právo zboží užívat, mělo by to samé platit i při zkoušení v prodejně. Např. aby měl prodejce v prodejně povinnost umožnit nainstalovat si PC, spustit sekačku, zapojit si SSD do svého PC, které si přinese apod. Pochybuju, že do tohoto by se soud pouštěl. K tomuto výkladu by měl soud v zákoně ještě menší oporu.
Osobně si myslím, kdyby to opravdu někdo hnal až před soud, že by soud nalezl hranici mezi seznámením se se zbožím a užíváním, za které je zákazník odpovědný zaplatit úbytek hodnoty. Druhou úvahou soudu by pak bylo, jak stanovit částku úbytku hodnoty. Tipuji, že dopravné by platil nejnižší prodejce v sazbě nejlevnějšího dopravného, které má v nabídce (viz § 1832 odst. 2), dražší dopravné by platil zákazník a zákazník by platil dopravu zpět. (Pokud prodejce umožňuje zadarmo osobní odběr, pak by platil zákazník vše.) Prodejce by musel vrátit kupní cenu, ale poníženou o náklady na manipulaci (přebalení zboží atd. - náklady by musel prokázat. Dále by mohl ponížit částku o pokles hodnoty - a zde jsme už na té půdě toho, jestli ustojí, kde je hranice od kdy to smí požadovat a jak určit výši.
Ani na jednu z těch posledních otázek zákon nedává odpověď. Zákon je dokonce zmatený v tom, že mluví o
odpovědnosti, což je zcela zavádějící termín. Pojem odpovědnosti se týká pouze protiprávního jednání. Takže striktně vzato, ten odstavec nedává smysl. Ve skutečnosti bude na soudu, aby v takovém případě uměl tuto zmatenou literu vyložit.
Každopádně je to hodně kontroverzní téma, a ačkoliv se neshodneme na našich pohledech, je poměrně zřejmé, že pro oba výklady existují argumenty. Vaše argumenty jsou spíš gramatické, já se snažím argumentovat i postupy systematickými (podřazení výjimky pod obecná ustanovení), tak i logickými (nedává smysl tak moc zvýhodňovat prodej na dálku a přenášet to na prodejce).
K výkladovým postupům existuje spousta pramenů,
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDklad_pr%C3%A1va,
https://iuridictum.pecina.cz/w/V%C3%BDklad, ... Je to zajímavé čtení, bez jakékoliv jízlivosti doporučuju, abyste to přečetl, myslím, že Vás by to mohlo zajímat.
A nakonec, z praxe Vám můžu ukázat minimálně dva, tři příklady, kde gramatický výklad selhal, a kde soudy daly přednost jiným výkladovým postupům. Jestli chcete, můžeme si je pro zajímavost říct, je to docela pěkná diskuse.
94 Odpovědí
44093 Zhlédnutí