Používám Gentoo na desktopu, dvou "serverech" a dvou NTB. Začal jsem s ním asi tak před osmi lety.
Líbí se mi, že si s tím můžu udělat co já uznám za vhodné.
Nelíbí se mi, že občas některým něco šlape a já se s tím musím prát a třeba to nakonec ani nerozjedu.
Pro mě je Gentoo již síla zvyku. Vím, jak ho instalovat, vím, co potřebuju v jádře, abych se rozběhl hned po první kompilaci, vím, kde co nastavit.
Ještě používám Arch na Toshiba AC100 (protože jeho rozběhnutí bylo "jednodušší") a na USB mám Live Ubuntu 32 i 64bit (vyberu si v Grubu při bootu). Z toho USB taky intaluju Gentoo, když je třeba - chroot a už to jede :-)
Má to smysl? Nevím. Vím ale, že třeba mplayer si zkompiluju bez 2/3 USE-flagů a stále dělá to, co potřebuju. Nemám doma tiskárnu, takže nepotřebuju cups = zkompiluju vše bez jeho podpory. Kdy instaluju nějakej balík, kterej chce databízi, tak nepotřebuju, aby přitáhnul s sebou PostgreSQL, když už mám v systému MySQL apod. Dá se tím vcelku brutálně omezit množství balíků, který by na jiný distribuci byly pevně danou závislostí.
Co se kernelu týče - proč nemít 5MB velkej kernel, ve kterym je zkompilovaná podpora jen toho, co v počítači fyzicky je? Bez modulů, bez initramfs apod.? To už význam má. Takovej kernel se při startu (na obzvlášť pomalym, ale v dnešní době stále použitelym, stroji) rozbalí lusknutím prstu, ne za půl minuty, jako Ubuntu jádro :-)