Jak vite, ze nejsme jenom jedna z mnohych simulaci na naky virtualni masine v nakym datacentru, kde si naky grad student dela semestralku z optimalizace virtualnich sim city, a az zpracuje statistiky, tak nam tady udela kill -9 armageddon?
Pokud je vesmír simulace, musí být někde jiná skutečnost, která není simulací a která je reálná. Pak otázku po vzniku života přesunete do jiné oblasti, ale jinak si moc nepomůžete. Stále budete mít místo s tajemstvím.
O něco lépe na tom asi budeme, pokud se podíváme,
co kdo nazývá životem. Neznám duchovně založeného člověka, který by popíral hmotu, ale znám materialisty, kteří popírají ducha.
Duchovně založení lidé budou o životě uvažovat jako o duchu, který se otiskl do hmoty. Budou vidět život ve hmotě i život v duchu, uvidí, jak jsou propojené. Nebudou vidět, jak jedno tělo zplodilo druhé tělo, ale budou vidět, jak jedno tělo připravilo podmínky k tomu, aby se nějaká již existující individualita vtělila. Bez té RNA by to nešlo, ale RNA je jen implementační detail, homta tu slouží duchu. Duchovně založení lidé budou tedy řešit vznik ducha jako takového, otázku po vniku života položí kdesi na počátek všeho, někam do světa prapříčin a budou vyprávět příběhy o vzniku, čili o stvoření. Tím se sami budou podílet na životě ducha, budou jeho vtělením. Získají tím mimo jiné schopnost léčit duši.
Striktně
materiálně založení lidé uvidí jen ten podvozek, tělo, a budou hledat mechanismus, jak se to tělo mohlo samo zkonstruovat. Popíšou nějaký mechanismus, kterým k tomu došlo. Otázku po vzniku života budou řešit na pozemské úrovni. Bude jim asi unikat příčina, smysl, ale budou znát fyzické technikálie, čímž se budou podílet na materiálním životě. To jim přinese mimo jiné schopnost léčit tělo, ale občas to budou dělat dost nesmyslně (běžná nemocniční praxe - vidět pouze nemocný orgán, ale nevidět celé tělo neřkuli celého člověka).
Je chybou si myslet, že jeden pohled vyvrací druhý. Skutečnost je někde nad rovinou duality.