Pokud to jazyk podporuje, tak se k tomuto účelu použije spíš reflexe + případně anotace, kterými se dá upravit specifické chování a mapování.
Serializace reflexí má své mouchy. A jak je ten serializátor psaný někým jiným, jsou z toho pěkně vypasené masařky.
1) Navrhujete vnitřnosti podle toho, co umí serializátor.
Když máte štěstí dostanete třeba nekonečno a nan. Na denormály ani nemyslete. A na inty větší než 48b bych taky raději slepě nespoléhal.
Pokud serializátor není součást jazyka, tak určitě nedostanete všechny standardní knihovny.
2) Přijdete o zapouzdření, takže si zabetonujete vnitřnosti.
Jak jednou objekt serializujete, tak už takřka nemůžete překopat vnitřní reprezentaci. Nějaká aktualizace pak obvykle něco rozbije.
Ve výsledku pak občas máte vnitřnosti objektů dvakrát. Jednou pro sebe, jednou pro serializátor a přesypáváte je tam a zpět.
Tak přesně tohle je ten případ, kdy by mne zajímalo, na základě jakých zkušeností a projektů se takový komentář a názor vznikl. Nikdo z mých zákazníků bohužel (bohudík?) nechce platit za ruční implementaci de/serializátoru a za to, že se o ten nadbytečný kód budou další generace programátorů starat. Ale možná je to někde běžná praxe - právě proto bych rád věděl kde a jaké k tomu vedou důvody.
Moje zkušenost vychází hlavně z bankovních projektů. Tam serializujeme objekty do XML, JSONu případně do Avro nebo nějakých specialit typu ISO 8583. Nebo jsem dělal projekty v oboru telekomunikací a tam to bylo trochu pestřejší, formáty byly často binární, bylo tam hodně ASN.1, Radius, Diameter, SMPP atd. A prakticky vždy je snaha tuhle práci automatizovat a minimalizovat množství kódu, který se musí napsat. Takže buď se do tříd dopíší anotace nebo, lépe, se vychází ze specifikace (XSD, WSDL, Swagger/OpenAPI, Avro schéma, definice ASN.1 modulů, slovníky atd.) a z ní se generují třídy nebo něco jiného. V obou případech ale tu práci za nás dělá nějaká knihovna. Ručně jsem to řešil jen párkrát u hodně malých projektů, kde toho ručně psaného kódu bylo tak málo, že převládl užitek ze snížení komplexity závislostí.
Napadají mne ještě takové věci jako multimediální kodeky nebo implementace síťových protokolů v operačním systému nebo nějaké firmwary… ale tam se spíš než vyrábění stromů objektů ta data namapují přímo, aby se nemusela vůbec kopírovat, maximálně se narovná endianita číselných typů, ale jinak data leží pořád na stejném místě v paměti, a buď se na ně 1:1 napasuje nějaká céčkovská struktura, nebo se vyrobí ukazatele, které ukazují na části dat na tom původním místě nebo se to zpracovává proudově a parser generuje události / volá funkce a ty se průběžně odbavují.
Poslední příspěvky
