2
« kdy: 25. 06. 2025, 09:47:22 »
Největší problém dnešního softwarového světa není technický – je lidský. Je to uživatelská masa, která si zvykla na komfort za cenu svobody, bezpečnosti a kvality. Tito většinoví uživatelé chtějí hlavně jedno: nemuset přemýšlet. Chtějí všechno najednou, ihned a ideálně zadarmo – a tak softwarový vývoj sklouzává k neudržitelnému modelu.
Aplikace dnes často dělají všechno, ale nic pořádně. Jsou to nedodělané polotovary, které zahlcují uživatele funkcemi, zahlcují systém požadavky na oprávnění – a přitom neposkytují jednoduchý, dobře oddělený nástroj pro jasně definovanou úlohu.
Jedním z příkladů, které mi to otevřely oči jako první, bylo PuTTY. Je to funkční SSH klient, zároveň nějaký terminál – a pak se to slije dohromady do jediné aplikace. Je to nástroj „pro lenochy“, který je ale ve své pohodlnosti uzavřený, málo flexibilní a ztrácí výhodu modularity.
V linuxovém světě to (alespoň dřív) šlo jinak. Existuje hromada různých terminálů, každý s vlastním přístupem, každý může soutěžit o moji přízeň. Existuje víc než jeden SSH klient – třeba openssh nebo dropbear. Můžu si je kombinovat podle svých potřeb. A to bez toho, abych musel něco slepovat, kompilovat nebo přepisovat konfigurační soubory někomu cizímu pod ruku. Celé to dává uživateli svobodu – ale je to přesně ta svoboda, která je pro běžného uživatele Windows naprosto nepochopitelná.
Další moje hořká zkušenost přišla, když jsem hledal nějaký rozumný Markdown editor. Obsidian se zdál jako dobrý kandidát – ale v repozitáři mého oblíbeného Mintího Linuxu není. Dobrá, zkusím externí zdroje. AppImage? Když jsem pochopil, o co jde, nestačil jsem se divit, že to vůbec někdo považuje za bezpečné. A přesto to lidi instalují.
Pak jsem narazil na Flatpak. Vypadá nadějně – sandboxing, izolace, lepší kontrola. Řekl jsem si: „fajn, dám tomu šanci.“ Ale když jsem se pokusil nainstalovat Obsidian a podíval se, jaké požaduje přístupy, šel jsem do vývrtky. Čtení souborů? V pořádku. Clipboard? Taky pochopitelné. Ale proč, ksakru, chce přístup k IPC, síťové komunikaci, pulseaudio, nebo dokonce ssh-auth agentovi?
Ano, ke každé „díře“ do sandboxu by vývojář jistě napsal dojemný příběh, třeba o tom, že je uvnitř git-klient. Ale já chci jen editovat lokální Markdown soubor. Nic víc. Tohle je přestřelené. A hlavně – je to symptom mnohem většího problému: uživatelé jsou dnes vychováváni k tomu, že klikají na „povolit“ jako automatický reflex. Bez přemýšlení. Bez důvěry, ale i bez pochybností.
Tento přístup zabíjí kvalitu. Zabíjí svobodu. A vytváří záplavu „chytrých“ nástrojů, které jsou ve výsledku hloupé, protože nerespektují princip jednoduchosti a specializace (KISS). Svět softwaru se přizpůsobuje masám. A masový uživatel, místo aby rostl a učil se, jen tupě očekává, že všechno nějak bude fungovat. Komu to asi prospívá?
Je na čase si položit nepříjemnou otázku:
Chceme být dál jen opice cvičené k souhlasu se vším?
Dobře vycvyčený, poslušný uživatel je asi někomu velice užitečný, je snadněji ovladatelný, předvídatelný, dokonale přizpůsobený sloužit něčím zájmům, ale hlavně by se neměl už nikdy na nic ptát.
Zobrazit příspěvky
