Na mysl se derou možnosti parental control zabudované do operačních systémů. Ale kdo je ten omezovaný? To má celkem vliv na použitelné možnosti a rozumnou míru omezování. Dospělák, co chce omezit sám sebe a potřebuje jen něco, co ho zastaví, když ze zvyku začne otvírat nějaké weby, půjde vyřešit relativně snadno - ten se to nebude snažit obcházet vůbec. Školák na prvním stupni se nechá omezit taky snadno, ale později začne zkoušet, jak ty filtry obejít, stahováním a spouštěním náhodných věcí z webu bez většího rozmyslu a odhadu rizika. A puberťák, obzvlášť, pokud je technicky schopnější, už může být na technické úrovni prakticky nezastavitelný bez nepřiměřených nákladů.
Viděl jsem obcházení parental control i tak, že si děcka zakázaný obsah přeposílali přes WhatsApp nebo co zrovna letí, protože někdo z nich to zakázané neměl - hrozí tahle možnost?
(A pak trochu z jiného soudku, v závislosti na tom, o co jde: nepovede to třeba ke snížení důvěry a k tomu, že potomek, když bude mít problém typu šikana, obtěžování,... rodičům nic neřekne, protože tím by se přiznal k obcházení? Nebo není lepší způsob zařídit jinou aktivitu, aby na koukání na obrazovku nebyl čas? Atd...)