...Ve skutečném světě je ale spousta jevů, kde žádné identity neexistují a vznikají všelijaké ad-hoc shluky jevů a vlastností (triviální příklad jsou třeba korály nebo shluky nějakých bakterií, kde výraz "jedinec" moc nedává smysl, tím spíš jedinec, který by měl být "věšákem na vlastnosti")...
Při všem respektu k vám je tohle jen vaším nedostatkem fantazie - cokoliv, co jde pojmenovat nebo popsat, jde i modelovat, a to i věci abstraktní.
Tady jde asi o nedorozumění. Neřekl jsem, že to "nejde modelovat", ale že naše obvyklé "substanční" modely jsou pro spoustu jevů reálného života neadekvátní. Kdyby to ti, kdo je používají, věděli a skromně přiznávali, tak by to bylo ok. Ale když se začnou tvářit, že jejich model je tak dobrý, že to snad ani není model, ale ontologie (vystihuje samou podstatu toho, jaký svět
je), je to průser.
Příklad:
AFAIK, v ranných fázích vývoje je lidský zárodek shluk buněk, přičemž se může stát, že část tohodle shluku se utrhne a vznikne z něj samostatný jedinec (jednovaječná dvojčata) nebo naopak se vyvíjí dva oddělené shluky, vypadá to na dvojčata, ale pak se z ničehožnic shluky spojí a je z toho ve finále jeden člověk.
Pokud tenhle děj budu chtít modelovat, nemůžu říct, že tam je jedna nebo dvě entity (na které věším vlastnosti), nemůžu určit přesný okamžik, kdy se z jedné staly dvě ani ze dvou jedna. Ani moc nevíme, jak bysme měli vlastnosti dvou splynuvších jedinců mergovat a naopak.
Laicky mám za to, že to je důsledek aristotelismu, který nám pomáhá a zároveň háže klacky pod nohy dodnes. Umíme dobře pracovat se "substancí" a "akcidenty" (i když tomu tak dneska neříkáme), ale moc neumíme konceptualizovat plynulé, těžko definovatelné změny, které mají kvalitativní/ontologickou povahu.