Takže k parametrům přistupuji přes klíče. Je to jednoduché, robustní a svižné.
Fakt? Jaká je režie? Jak to vychází v porovnání pro pět stringů proti tomu, když jinde víš, že hodnota je na [SP + 8]?
Jak to šlape, pokud máš v cyklu zavolat 100 000x funkci s čtyřma parametrama, když musíš při každým volání 4x najít příslušnou položku slovníku, aktualizovat ji, zavolat funkci s odkazem na slovník, najít příslušnou položku slovníku, přečíst ji,...? Jaký je čas v porovnání s klasickýma parametrama funkce?
Jak moc ten slovník žere paměť s porovnáním klasických parametrů ve stacku? Přece jenom, klíče musíš někde uchovávat ... Když máš 50 vnořených funkcí při rekurzi, musí to být opravdu radost.
A jak zajistíš, že ve slovníku pod "teplota" neuložíš před voláním funkce omylem z nějaké proměnné tlak? Se statickým typováním při přehození parametrů kompilátor mrkne na protoypy a použije polymorfismus, nebo tě pošle do háje.
Co se stane, když do slovníku pod ten klíč vložím string a funkce potřebuje reálný číslo? Co se stane, když tam vložím instanci třídy a ono to chce integer? Přece ve funkci nevíš, co jsi tam narval...
Kit: Ukaž nám nějaký tvoje zdrojáky, portfolio, nebo něco.
Stejně bys tomu nerozuměl a jen bys kritizoval...
Takže ty to kituješ jak sklenářský učedník?