Obávám se, že tady je potřeba začít od "manažerských keců" a oblíbených bonmotů
Bonmot 1: bezpečnost není otázka technologie, ale procesů
Kdo má právo definovat, co uživatele můžou a co ne? Kdo má právo definovat povinnou konfiguraci stanic?
Pokud nikdo ("Já na svém PC antivir nechci, protože na nebezpečné stránky nelezu"), tak bych od takové sítě raději dal ruce pryč, protože taková síť se prostě bezpečně spravovat nedá a až dojde k incidentu (jakože k němu v takovém prostředí dřív nebo později dojde), tak si všechno vyžere admin - nejen v podobě toho, že je za vola, ale i v podobě zbytečně vynaložené práce...
Člověk by se měl vyvarovat situací, kdy je činěn zodpovědným za něco, o čem nerozhoduje...
Možná víc než přemýšlet o honeypotu by pomohlo dát si kafe s člověkem, který má v daném prostředí autoritu (ředitel, majitel, manažer, místní demiurg
a vysvětlit mu, že bez explicitní bezpečnostní politiky to nepůjde. Pokud se mu dají správné argumenty ("Za takovou síť neumím převzít odpovědnost. Až přijdete o ta data, na kterých se pracovalo poslední půlrok, nechoďte za mnou, já jsem vás varoval") a není úplně vymaštěnej, tak to pochopí a podpoří. Až je politika na světě, můžeš se už tvářit jenom jako její realizátor, což Ti značně usnadní pozici ("sorry, Franto, z vyšších míst bylo rozhodnuto, že antivir bude na každém počítači. Pokud máš námitky, mám Ti domluvit schůzku s panem ředitelem?")
Bonmot 2: standardní bezpečenostní postup je "allow, deny" - tj. co není povoleno, to je zakázáno
Sice Ti přidá práci definovat povolovací pravidla (Franta chce rádio, Pepa ICQ), ale budeš přesně vědět, co je povolená komunikace, a tu nepovolenou bude daleko snadnější detekovat. (tím netvrdím, že nepovolená nemůže používat povolený kanál...)
Míra aplikace tohodle pravidla záleží samozřejmě na tom, o jakou síť jde. ISP by třeba komunikaci ve svém zájmu moc omezovat neměl