Možná bych vás poprosil, abyste to příště nedělal namátkou. Svatá trojice doufám víte, že není Biblický koncept. A označit Boha, který je takový frajer, že dokáže stvořit celej vesmír za všemohoucího mě nepřijde jako nelogické. A pokud se vám jedná o absolutní všemohoucnost, tak to je vedle, v Koránu.
Ano, tak mluví pravý fundamentalista. Nepřipouští že se mýlí. To je přesně to o čem píšu. Koncept zoufalého člověka kterého racionálno zklamalo a nenašel jinou cestu než začít věřit pohádkám. Nesmysl, že nad námi někdo bdí, poslouchá motlidby a soudí činy. Proč by to do háje někdo dělal?
Moudrý praví
vím že nic nevím, tedy zná hranice svého poznáním. S druhými se baví proto, aby svoje hranice rozšířil. Obávám se, že Vy postoj protistrany nechápete a podsouváte ji vlastní výklad a pak se na tento výklad sám zlobíte. Svoje chápání protinázoru si nenecháte od protistrany ani validovat. To není žádoucí diskuzní praxe a těžko si z diskuze něco odnesete. Skončíte s tím, že jste to od začátku věděl
jak omezená je protistrana a budete jen víc a více ve svém vlastním omezení zatvrzelý. To není vědecký postup, to je dogmatický postup (který paradoxně podsouváte protistraně, ale ten vysmívaný názor může být Váš). Tím na Vás neutočím, ale využil jsem Vašeho momentálního příkladu pro ilustraci neplodné diskuze.
Ptat se po smyslu veci lze i bez Boha. Vesmir je i bez nej dost slozity.
Ja zastavam neco jako: "Teologický nonkognitivismus je filozofický názor, podle kterého jsou náboženské výroky (např. „Bůh existuje“) kognitivně bezvýznamné. Netvrdí, že Bůh neexistuje (jako ateismus), ani že to nelze vědět (jako agnosticismus), ale že samotný pojem „Bůh“ postrádá soudržnou definici a nelze jej empiricky ověřit.
Absence významu: Pokud nelze určit pravdivostní hodnotu věty pozorováním nebo logickým důkazem, je z hlediska poznání bezobsažná.
Špatná definovatelnost: Pojmy jako „Bůh“ nebo „nadpřirozeno“ jsou vágní a odkazují mimo lidskou zkušenost."
Ptát se po smyslu lze i bez Boha. Ovšem někteří lidé shledávají přínosným používat božskou personalizaci jako prostředek k tomuto tázání. Pokud připustíme tento poněkud zjednodušující výklad, tak nahlédneme, že když popíráte boha, vypadáte v očích těch druhých lidí jako někdo, kdo útočí proti významu samotného tázání, protože oni boha s tímto tázáním ztotožňují. Naproti tomu, když pochopíte, že druhá strana používá pro podobné cíle (tázání se po smyslu) zcela jiný pojmový aparát i jinou logiku (například. mytologickou nebo psychologickou logiku), nebudete už rozporovat pojmy, ale výhradně obsah za pojmy stojící a případně se budete vyjadřovat k důsledkům pro praktický život (např. k životnímu stylu ze světonázoru vyplývajícího - viz
po ovoci poznáte je). A kámen úrazu je, že zmiňovaný obsah za slovy pochopíte teprve tehdy, když si nástroje protistrany osvojíte a vyzkoušíte. Proto lze těžko polemizovat o matematice, aniž by ji člověk alespoň trochu ovládal a stejně tak nelze polemizovat s náboženstvím, když jste nábožensky nikdy nežil. Protistrany se pak vzájemně vnímají jako komické karikatury, kterým se lze vysmát, anebo se jedna strana nakonec rozčílí a druhá ji napadne z dogmatismu, protože rozčilená strana přestane argumentovat (obě strany cítí, že diskuze nic nepřináší). Pokud vám přijde nastíněný princip
poznej a pak suď příliš alibistický, pak vězte, že se zříkáte důvěryhodnosti svého názoru (každý má dnes na vše názor, i když o tématu houby ví).
Neporozumění tohoto typu o to více zesílí, pokud se setkají oblasti exoterního a esoterního poznání (jako v této debatě). Když se budeme snažit objektivní metody racionalistické reduktivní vědy (exoterní poznání) aplikovat do oblastí, pro které nejsou takové metody způsobilé (esoterní poznání), dojde k úplnému míjení. To ale neznamená, že ezoterní nebo exoterní poznání nemá svoji oblast platnosti. Jung (a další) se snažil obě oblasti poznání propojit, ovšem bez dopadu na obecné povědomí. Bohužel uznat druhou oblast poznání znamená slevit z platnosti první oblasti (a opačně). Této pokory je málokdo schopen. Se ztrátou znalosti významu základních pojmů jako je třeba hřích, vykoupení, svátost, duše a podobných a jejich náhradou za jejich církevnické karikatury (selhání cirkve) se pak ztratilo pochopení pro celé náboženství a potažmo i pro spirituální život jako takový (který nemusí mít nutně náboženskou podobu). V tomto civilizačním stavu se nyní nacházíme.
165 Odpovědí
36971 Zhlédnutí