Až do teď jsem myslel, že se tu rozebírá průměrná mzda v ČR, která je fakt pro nemakačenka, průměrná mzda v IT oboru opravdu je asi pro spoustu lidí dostačující a chápu, že je třeba i priorita se natáhnout na houpací síť v létě.
Ano, taky potřebuji popeláře a žumpu si také nechci vyvážet sám.
Stejně tak hajzlíky v práci nechci uklízet já.
Což o to, když si týpek co vyváží žumpu vezme na auto půjčku u banky, dá si inzerát do novin a bude odvádět dobrou práci, tak se špatně mít nebude, ani ta solidní uklízečka (shodou okolností známá velmi dobře uklízí za 300 Kč / hodina).
Problém je, že spousta lidí potřebuje dohled a management a to něco stojí, ve výsledku to pak jde z jejich mzdy, a místo toho aby uklízeli za 300 Kč / hodina, protože je na ně spoleh a lidi si je doporučují, tak uklízí za 150 Kč / hodina a zbytek jde na člověka, co je buzeruje, zajišťuje jim ubytování, mycí prostředky atd...
Sám jsem tím trošku vinen, protože peníze jsou pro mě aktuálně sekundární priorita. Nebo lépe řečeno limituji svůj aktuální příjem a životní situací tím, že v budoucu chci více. Tj. je pro mě podružné jestli dnes beru 100 nebo 200k, protože potřebuji dostat dovednosti na to, abych bral 1 mio měsíčně.
Když začnete chtít zvedat rapidně příjmy, zjistíte, že už to není čistě o práci či znalostech, tam je limit řekněme asi 200k, pak zjistíte že jistou hodnotu hrají vztahy, dlouhodobé myšlení a investice. Především u příjmu typu 1 mio měsíčně už není nikdo, kdo to dělá v jednom.
A další věc, co tu byla zmíněna, práce pro komunitu. Bavme se o třeba Honzovi Javorkovi, co pomáhá začátečníkům s Pythonem, a já od toho upustil. Důvod, proč třeba nechci dělat pro komunitu je ten, že ten přínos je diskutabilní, což je ve výsledku vidět i na financích, lidi za to nezaplatí. Primární problém není totiž v tom, jak se naučit programovat, to lidem vysvětlím za den, postup jak se naučit programovat, problém je v tom, že chybí ten drive a motivace lidí.
Mintaka má problém s tím, že je chudý, tj. furt mele ty kecy, že mu stačí málo což melou všichni chudí lidé, protože se odmítají vzdát své zóny komfortu, vůbec to není o tom, že chtějí málo, je to o tom, že se vyhýbají zóně výzev.
Tím vůbec neříkám, že člověk musí být konstantně ve stresu a strachu, ale jistá míra stresu je dobrá, a je lepší když jde člověk do stresových situacích tak trošku sám, než když je nechá na sebe jen padat. Lidi co doufají, že budou žít v zóně komfortu v ní stejně nežijí, protože místo toho, aby vytvářeli nové mírně stresující situace, tak ty stresující situace nakonec vytváří jejich okolí za ně. Jak říkám já, svět se pohybuje kupředu, kdo stojí na místě zůstává pak sám v zádu.