Nějak se tu zapomíná na presumpci neviny, ne?
Pokud si někdo myslí, že činním něco nelegálního, musí mi to nejdřív dokázat!
Já tedy rozhodně nemusím dokazovat svou nevinnu.
Presumpce neviny platí v trestním řízení (trestní řízení je to, kde můžete dostat pokutu, vězení). Před tím, než se případ dostane před soud, provádí vyšetřování vyšetřovatel (Policie), který své závěry předává státnímu zástupci a ten rozhoduje, jestli jsou důkazy dostatečné pro to, aby byly předloženy soudu. Vyšetřovatel i soudy vycházejí z míry pravděpodobnosti - musí vyloučit absurdní nebo velmi nepravděpodobné děje. To se dělá hodnocením všech důkazů v jejich souvislostech. Jednou souvislostí může být např. to, že podezřelý software byl nalezený jen jeden a jedná se o důchodce, který chodí jen na internet - tam se pak dá poměrně hodně věřit tomu, že byl v dobré víře. Pokud podezřelý software najde u internetového geeka a najde u něj dvacet dalších podezřelých programů, už bude důkaz hodnocen daleko závažněji.
Ve chvíli, kdy vyšetřovatel shromáždí dostatek důkazů na
obžalobu a státní zástupce to potvrdí, octne se
podezřelý před soudem. Obranou před soudem může být cokoliv: mlčení, mlžení i lhaní. Účastník nemůže být potrestán za to, že použije na svoji obranu i lež, nicméně soud pak bude
celé jeho výpovědi přikládat menší váhu, nebo jí i nevěřit vůbec. Obžalovaný pak v určitý moment může dospět k přesvědčení, že se celé řízení ubírá nepříznivě a pak je dobré mít důkazy na podporu svých tvrzení.
Tolik k
trestní odpovědnosti, ve které je obžalovaný před soudem, kde stát zastupuje státní zástupce (dříve prokurátor či státní návladní).
Pak tu máme civilní odpovědnost. Tam jedna osoba (firma) žaluje druhou. Nejde o
obžalobu, ale o
žalobu. Zde na straně držitele autorských práv (zjednodušeně autora) stojí autorský zákon. Bylo by totiž zhola nemožné dokázat, že někdo
neužívá dílo v souladu s licencí. Tomu se říká
důkaz negatvního tvrzení. Před soudem lze prokázat, že se něco
stalo, ale nejde prokázat, že se něco
nestalo. Proto ve speciálních případech zákony požadují prokazování na žalovaném.
Postup je pak takový: autor musí podat žalobu a v ní tvrzení, co se stalo, čím se cítí být poškozen a co po kom požaduje. Svoje tvrzení musí podepřít důkazy, jinak soud žalobu nepřijme jako zjevně nedůvodnou. Pokud však soud žalobu přijme, bude na žalovaném, aby prokazoval, že licenci k užití díla má udělenou.
Příkladem z běžného života je kontrola jízdenek v MHD. Kontrolor má právo požadovat předložení jízdního dokladu (analogicky autor má právo požadovat prokázání licence - práva k užívání díla). Pokud ho tázaný nepředloží, situace se zaprotokoluje (obvykle s podpisem kontrolovaného, nebo před svědky, aby bylo jasné, že k tomu opravdu došlo). To už je dostatečný důkaz pro soudní při. Stejně jako u licencí, tak ani v MHD nemusí dopravní podnik prokazovat že cestující
nezakoupil jízdenku, ale cestující musí prokazovat, že ji zakoupil.
Na závěr je ještě nutné zdůraznit, že oba typy řízení se nevylučují. Může být podáno trestní oznámení i civilní žaloba. V prvním případě jde státu o to, aby se nepáchala trestná činnost. V druhém případě jde poškozenému o náhradu toho, co mu bylo upřeno. Nebývá výjimkou, že soud zjistí, že se nejedná o trestný čin, ale zároveň je přiřkne náhradu škody.