Tak naprosto přesný pocit, jak z práce, tak ze soukromého života mám/měl jsem i já. Začalo to přesně v jednom státním podniku, kde se pracovalo tak 1 hodinu denně a čekalo se na různé termíny, kdy se dělalo normálně a třeba ve stresu. Z toho důvodu jsem odešel a udělal si pár měsíců volno. Pak jsem našel práci, kde to bylo naopak, tedy dělat pěkně celou pracovní dobu a práce se kupila a já měl z toho dobrý pocit, že zase něco dělám. Jenže jak jsem byl zlenivělej a dělal si vše předtím relativně sám, tak zde to bylo založené na meetincích a jednání z lidma, školení a jednání v cizím jazyce. Vzhledem k tomu, že jsem zjistil, jak mě to extrémně jako introverta stresuje a nemám tu práci rád, odešel jsem do jednoho velkého eshopu. Tam se stalo postupem času to samé, co v té první práci a mixlo se to později s tím z té druhé práce. 7 hodin nicnedělání a čekání, navíc v docela hnusným prostředí a bez nějakých pravidel. No a když nějaká práce přišla na stůl, zjistil jsem, že věci se řeší chaoticky, navíc zaměstnavatel nedodržel podmínky a zatímco vedle sedí člověk, co nestíhá, já si prohlížím net. A tak pořád dokola. Takže vyhoření, odchod. Samozřejmě vím, co by mě bavilo, jenže díky CV, kde to trochu čpí fluktuanstvím a střídáním, se na zajímavé místo a zaměstnavatele nedostanu-respektiv nechtějí mě. Takže si říkám, že se asi vykašlu na IT a udělám nějaký radikální krok. Někde v okolí tu visí forum o tom, proč radši nedělat v Lídlu někde mimo velká města s platem, jak ve velkém městě.
Paradoxně tohle nedělání člověka nenabije energií, ale jakoby hodí do takového záseku, kdy jen čeká, ale vlastně ho nic nenakopne. Můžeš všechno, ale vlastně nic, protože si říkáš, že jestli odejdeš, budeš ty peníze potřebovat jinde. Máš někde poslané CV, ale oni se neozývají, naopak z Linkedinu ti chodí tuna nabídek z míst, o kterých víš, že jsou přesně to, co nehledáš.
69 Odpovědí
21205 Zhlédnutí