Znáte to, řada kolegů to s hygienou prostě nepřehání.
Kolikrát si vezmou stejné onuce i druhý den.
Myslím, že je to řešení.
Moje zkušenost je z pozice vedoucího. Když se v týmu objeví někdo takový, okolí se mu to nejdřív snaží naznačit. Začnou kupovat osvěžovače vzduchu, větrat, k narozeninám nebo svátku dotyčný dostává deodoranty.
Nic z toho
nefunguje.Jediná možnost je, dotyčnému to říct přímo. Z mojí zkušenosti je nejlepší, když si s daným promluví právě vedoucí, protože jeho nemůže poslat do zadele. Reakce pak bývají rozdílné. Někdo se diví, že to sám necítí, a nechá se ujistit, že to fakt je cítit. Někdo se krátkodobě urazí, ale stejně to zlepší. Někdy třeba řeknu vlastní zkušenost, co mně vyhovuje při hygieně - ani ne tak jako radu, ale spíš na odbourání bariér, že toto téma nemusí být tabu.
Na takový postup je samozřejmě potřeba mít na pracovišti dostatečně dobré vztahy. Je to velmi citlivé téma, protože postižený pak samozřejmě uvažuje, jestli tím neříkáte, že jsou doma čuňata, nebo je také konfrontovaný s tím, co si má myslet o vlastních rodičích, když ti to nikdy neřešili.
Na konec je nutné si připomenout, že vztah k tělesným pachům je velmi, velmi subjektivní a daný kulturou a stavem společnosti. Před 30 lety deodoranty nepoužíval skoro nikdo. Ani ženy, natož muži, si neholili ani podpaždí. Bylo daleko větší zastoupení dělnických profesí. To vše vedlo k tomu, že např. v dopravních prostředcích byl odér naprosto běžný, a už
nikdo ho vlastně nevnímal. Stejně jako nikdo nevnímal pachy z cigaret, které byly přítomné všude, včetně kancelářských budov (běžně na chodbách bývaly popelníky). Vlažnější přístup k eliminaci pachů mají i ti, kteří jsou zvyklí, ať už sami, či v jejich rodině, pracovat fyzicky. Z toho důvodu je potřeba mít dávku pochopení, a možná si i sám sobě si maličko připomenout, jestli naše citlivost k pachům není taky určité přehánění, jen na opačnou stranu.