Kniha Objektové programování od Čady

[Ondra Satai Nekola]

Java tu velmi pozdní vazbu má. Ale třeba Swift ne, proto na něj Čada dští síru

Kde? Zběžně jsem googlil a nenašel. Docela rad bych na to kouknul...

[Reklama]

[zboj]

Java tu velmi pozdní vazbu má. Ale třeba Swift ne, proto na něj Čada dští síru

Kde? Zběžně jsem googlil a nenašel. Docela rad bych na to kouknul...

https://docs.oracle.com/javase/7/docs/api/java/lang/reflect/Proxy.html?is-external=true

[Ondra Satai Nekola]

Java tu velmi pozdní vazbu má. Ale třeba Swift ne, proto na něj Čada dští síru

Kde? Zběžně jsem googlil a nenašel. Docela rad bych na to kouknul...

https://docs.oracle.com/javase/7/docs/api/java/lang/reflect/Proxy.html?is-external=true

Ah, tak tohle ve svem veku vazne nepotrebuju :-D
Myslel jsem, kde OCS kritizuje Swift.

[gll]

Ondřeje Čadu nebrat, OOP sám moc nerozumí. Bruce Eckel je mnohem lepší a hlavně píše srozumitelněji.

Nevím o které Eckelově knize mluvíš, ale Myslíme v C++ se bez přeskakování nedá číst. Užitečné informace z prvního dílu by se daly shrnout na maximálně pár desítek stránek, zbytek je omáčka. Je to asi dost subjektivní, osobně preferuji zahuštěnější styl. Víc kódu, méně textu.

Mám na mysli knihu "Thinking in Java", která se dá číst i bez přeskakování, Hlavně se na začátku věnuje rozboru OOP, což Čada nedělá.

Rozborů je v jeho knihách na můj vkus až moc. Styl je dost podobný zbojovým příspěvkům. Hodně okecávání a informační hodnota 0.

[David]

Priznam se ze tu knihu od Cady jsem necet, kdysi jsem si ale vypujcil knihu od Pecinovskeho z knihovny a tu jsem po cca 1 hodine zavrel. Ted jsem zbezne prosel http://i.iinfo.cz/r2/k/Jak_efektivne_ucit_OOP.pdf a musim rict ze v nekterych pripadech to dava smysl, nebo myslite ze by se to melo ucit jeste jinak?

[Reklama]

[zboj]

Java tu velmi pozdní vazbu má. Ale třeba Swift ne, proto na něj Čada dští síru

Kde? Zběžně jsem googlil a nenašel. Docela rad bych na to kouknul...

https://docs.oracle.com/javase/7/docs/api/java/lang/reflect/Proxy.html?is-external=true

Ah, tak tohle ve svem veku vazne nepotrebuju :-D
Myslel jsem, kde OCS kritizuje Swift.

Aha. Na Okounovi ve vláknu o ObjC.

[zboj]

Priznam se ze tu knihu od Cady jsem necet, kdysi jsem si ale vypujcil knihu od Pecinovskeho z knihovny a tu jsem po cca 1 hodine zavrel. Ted jsem zbezne prosel http://i.iinfo.cz/r2/k/Jak_efektivne_ucit_OOP.pdf a musim rict ze v nekterych pripadech to dava smysl, nebo myslite ze by se to melo ucit jeste jinak?

Smysl to dává, ale ďábel je v detailech.

[hurvajs]

Přečetl jsem docela dost knih o programování i OOP. Buhžel musím říci, že v podstatě žádná k ničrmu nebyla. Nejvíce mi dala asi kniha Clean Code od Martina Roberta.

Otázkou je, jestli se OOP vůbec učit. On je to trochu zvrácený způsob myšlení a ne zrovna dobrý. Myslím si, že funkcionální programávání je mnohem lepší, ikdyž všichni propagují OOP.

[zboj]

Přečetl jsem docela dost knih o programování i OOP. Buhžel musím říci, že v podstatě žádná k ničrmu nebyla. Nejvíce mi dala asi kniha Clean Code od Martina Roberta.

Otázkou je, jestli se OOP vůbec učit. On je to trochu zvrácený způsob myšlení a ne zrovna dobrý. Myslím si, že funkcionální programávání je mnohem lepší, ikdyž všichni propagují OOP.

To původní dynamické OOP je zajímavé a některé jazyky ho dnes částečně implementují (bývá to směska). FP je pochopitelně taky užitečné, když se to nepřehání, jenže je intelektuálně náročnější na pochopení, takže se hůř učí a méně používá. Vot problěma...

[Kit]

Přečetl jsem docela dost knih o programování i OOP. Buhžel musím říci, že v podstatě žádná k ničrmu nebyla. Nejvíce mi dala asi kniha Clean Code od Martina Roberta.

Otázkou je, jestli se OOP vůbec učit. On je to trochu zvrácený způsob myšlení a ne zrovna dobrý. Myslím si, že funkcionální programávání je mnohem lepší, ikdyž všichni propagují OOP.

Kniha Clean Code od Roberta C. Martina je skutečně skvělá.

OOP není vůbec zvrácené. Pro ty, kteří ho zcela nepochopili, bývá často výhodnější FP, neboť v něm nemohou dělat chyby, kterých se dopouštěli v OOP.

[gll]

Priznam se ze tu knihu od Cady jsem necet, kdysi jsem si ale vypujcil knihu od Pecinovskeho z knihovny a tu jsem po cca 1 hodine zavrel. Ted jsem zbezne prosel http://i.iinfo.cz/r2/k/Jak_efektivne_ucit_OOP.pdf a musim rict ze v nekterych pripadech to dava smysl, nebo myslite ze by se to melo ucit jeste jinak?

Většina učebních textů a  kurzů  programování  však  tuto  skutečnost  nebere  v  úvahu  a  je  nadále  koncipována  přede-vším jako kurzy, ve kterých se jejich čtenáři, resp. frekventanti učí především syntaxi použitého jazyka. Opravdu objektový přístup k vývoji programu se proto studenti učí až v nadstav-bových kurzech, kdy ale již mají zažitu řadu zlozvyků, které se musejí postupně odnaučovat.

Myslím si pravý opak. Postupovat se má od konkrétního k obecnému. Nejdřív se pořádně naučit syntax alespoň jednoho jazyka. Až potom řešit nějaká paradigmata. Přeskakování základů produkuje polovzdělance jako zboj.

[Wavelet]

Přečetl jsem docela dost knih o programování i OOP. Buhžel musím říci, že v podstatě žádná k ničrmu nebyla. Nejvíce mi dala asi kniha Clean Code od Martina Roberta.

Otázkou je, jestli se OOP vůbec učit. On je to trochu zvrácený způsob myšlení a ne zrovna dobrý. Myslím si, že funkcionální programávání je mnohem lepší, ikdyž všichni propagují OOP.

To původní dynamické OOP je zajímavé a některé jazyky ho dnes částečně implementují (bývá to směska). FP je pochopitelně taky užitečné, když se to nepřehání, jenže je intelektuálně náročnější na pochopení, takže se hůř učí a méně používá. Vot problěma...

(uetoyo, někdy haha)

Proč si myslíte, že je FP náročnější? Pokud je to pure jazyk s naprosto matematickým slovníkem jako Haskell, tak možná ze začátku, ale třeba jazyky jako F# nebo OCaml jsou docela přátelské už od prvního setkání. Spíš vás podezřívám z toho, že si přejete, aby to bylo těžké. Nedávno jsme se tu bavili o Milewskim, který umí spoustu věcí skvěle vysvětlit. To že to neumíte vysvětlit vy, neznamená, že je to těžké na pochopení. Třeba v OOP hodně rychle narazíte jestli Message má zpracovat samu sebe, nebo tam je třeba domodelovat objekt Sender, nebo dokonce Receiver ... to mi přijde těžké, ne napsat funkci, co zpracuje message.

[zboj]

Přečetl jsem docela dost knih o programování i OOP. Buhžel musím říci, že v podstatě žádná k ničrmu nebyla. Nejvíce mi dala asi kniha Clean Code od Martina Roberta.

Otázkou je, jestli se OOP vůbec učit. On je to trochu zvrácený způsob myšlení a ne zrovna dobrý. Myslím si, že funkcionální programávání je mnohem lepší, ikdyž všichni propagují OOP.

To původní dynamické OOP je zajímavé a některé jazyky ho dnes částečně implementují (bývá to směska). FP je pochopitelně taky užitečné, když se to nepřehání, jenže je intelektuálně náročnější na pochopení, takže se hůř učí a méně používá. Vot problěma...

(uetoyo, někdy haha)

Proč si myslíte, že je FP náročnější? Pokud je to pure jazyk s naprosto matematickým slovníkem jako Haskell, tak možná ze začátku, ale třeba jazyky jako F# nebo OCaml jsou docela přátelské už od prvního setkání. Spíš vás podezřívám z toho, že si přejete, aby to bylo těžké. Nedávno jsme se tu bavili o Milewskim, který umí spoustu věcí skvěle vysvětlit. To že to neumíte vysvětlit vy, neznamená, že je to těžké na pochopení. Třeba v OOP hodně rychle narazíte jestli Message má zpracovat samu sebe, nebo tam je třeba domodelovat objekt Sender, nebo dokonce Receiver ... to mi přijde těžké, ne napsat funkci, co zpracuje message.

Pochopení FP do hloubky vyžaduje detailní znalost teorie kategorií. Kdo pochopí všechny texty na blogu Milewského, může si říkat Pan Programátor. Obávám se, že ne každý toho je schopen. Ovšem ne každý to potřebuje, takže se není o čem hádat.

[Kiwi]

Většina učebních textů a  kurzů  programování  však  tuto  skutečnost  nebere  v  úvahu  a  je  nadále  koncipována  přede-vším jako kurzy, ve kterých se jejich čtenáři, resp. frekventanti učí především syntaxi použitého jazyka. Opravdu objektový přístup k vývoji programu se proto studenti učí až v nadstav-bových kurzech, kdy ale již mají zažitu řadu zlozvyků, které se musejí postupně odnaučovat.

Myslím si pravý opak. Postupovat se má od konkrétního k obecnému. Nejdřív se pořádně naučit syntax alespoň jednoho jazyka. Až potom řešit nějaká paradigmata. Přeskakování základů produkuje polovzdělance jako zboj.

Teď jde o to, co je zde vlastně to konkrétní a co to obecné. Aby to nevedlo k jevu, jenž znám ze základní a střední školy, kdy převážně dívčí část žactva na hodinách cizích jazyků psala písemky, v nichž se zkoušela znalost gramatiky, pravopisu a syntaxe, na jedničky, ale tváří v tvář cizinci byly naprosto nepoužitelné, zatímco my, trojkaři, jsme na žádný nepřekonatelný problém při konverzaci nenarazili, přestože jsme se v písemkách z všelijakých těch předbudoucích průběhových časů plácali jak velryby na pláži.

Mně při výuce vyhovuje spíše ten postup, kdy se co nejrychleji vybuduje alespoň hrubá stavba od základů po střechu, která se pak postupně doplňuje o další prvky. Třeba při přednáškách z matematiky na VŠ mě dost demotivovalo, že jsem se musel učit něco, čehož smysl mi v tu chvíli ještě unikal, takže nebylo jasné, k čemu to vlastně bude dobré a co z toho, co se učím, je to podstatné. Teprve když to člověk viděl v souvislostech a v aplikacích, tak mu to začalo dávat smysl a začalo být jasné, proč jsou ty věci definované zrovna tak, jak jsou, a ne jinak, a proč se u nich zkoumají zrovna ty vlastnosti, jaké se zkoumají. Kdyby bývali místo striktního postupu zdola nahoru přednášeli tím iteračním, postupně zpřesňujícím stylem, bylo by mi studium mnohem příjemnější a přínosnější.
Takto jsme se např. na algebře nejdříve učili o lineárních funkcionálech, pak o hermitovských formách, pak o kvadratických formách, pak o skalárním součinu ("forma, která splňuje 1)..., 2)..., 3)... 4)... se nazývá skalární součin..."), pak tam byla jakási definice typu "skalární součin (x, e_i), kde e_i je z báze, se nazývá i-tý Fourierův koeficient..." a teprve o dva roky později na funkcionální analýze člověku docvaklo, proč se to tenkrát v prváku zavedlo takto a že ten Fourierův koeficient z lineární algebry opravdu nějak souvisí s Fourierovými řadami z matematické analýzy.

[zboj]

Většina učebních textů a  kurzů  programování  však  tuto  skutečnost  nebere  v  úvahu  a  je  nadále  koncipována  přede-vším jako kurzy, ve kterých se jejich čtenáři, resp. frekventanti učí především syntaxi použitého jazyka. Opravdu objektový přístup k vývoji programu se proto studenti učí až v nadstav-bových kurzech, kdy ale již mají zažitu řadu zlozvyků, které se musejí postupně odnaučovat.

Myslím si pravý opak. Postupovat se má od konkrétního k obecnému. Nejdřív se pořádně naučit syntax alespoň jednoho jazyka. Až potom řešit nějaká paradigmata. Přeskakování základů produkuje polovzdělance jako zboj.

Teď jde o to, co je zde vlastně to konkrétní a co to obecné. Aby to nevedlo k jevu, jenž znám ze základní a střední školy, kdy převážně dívčí část žactva na hodinách cizích jazyků psala písemky, v nichž se zkoušela znalost gramatiky, pravopisu a syntaxe, na jedničky, ale tváří v tvář cizinci byly naprosto nepoužitelné, zatímco my, trojkaři, jsme na žádný nepřekonatelný problém při konverzaci nenarazili, přestože jsme se v písemkách z všelijakých těch předbudoucích průběhových časů plácali jak velryby na pláži.

Mně při výuce vyhovuje spíše ten postup, kdy se co nejrychleji vybuduje alespoň hrubá stavba od základů po střechu, která se pak postupně doplňuje o další prvky. Třeba při přednáškách z matematiky na VŠ mě dost demotivovalo, že jsem se musel učit něco, čehož smysl mi v tu chvíli ještě unikal, takže nebylo jasné, k čemu to vlastně bude dobré a co z toho, co se učím, je to podstatné. Teprve když to člověk viděl v souvislostech a v aplikacích, tak mu to začalo dávat smysl a začalo být jasné, proč jsou ty věci definované zrovna tak, jak jsou, a ne jinak, a proč se u nich zkoumají zrovna ty vlastnosti, jaké se zkoumají. Kdyby bývali místo striktního postupu zdola nahoru přednášeli tím iteračním, postupně zpřesňujícím stylem, bylo by mi studium mnohem příjemnější a přínosnější.
Takto jsme se např. na algebře nejdříve učili o lineárních funkcionálech, pak o hermitovských formách, pak o kvadratických formách, pak o skalárním součinu ("forma, která splňuje 1)..., 2)..., 3)... 4)... se nazývá skalární součin..."), pak tam byla jakási definice typu "skalární součin (x, e_i), kde e_i je z báze, se nazývá i-tý Fourierův koeficient..." a teprve o dva roky později na funkcionální analýze člověku docvaklo, proč se to tenkrát v prváku zavedlo takto a že ten Fourierův koeficient z lineární algebry opravdu nějak souvisí s Fourierovými řadami z matematické analýzy.

To je částečně tím, že skok z matiky na úrovni SŠ na VŠ je dost strmý. Obecně je ale pravda, že by se mělo postupovat od praktického (příkladů) k abstraktnímu, zvlášť u algebry apod., kde je míra abstrakce značná. Na druhou stranu někomu dělá problém i trojčlenka, tam pak žádný Komenský nepomůže.