Kruci, a to jsem už chtěl jít spát...
Přesně to, co tu tvrdíš, já nemám rád. A tím je neupřímnost a hraní si na něco. Ať každý přizná po pravdě své důvody. Když už tu Lenin citoval Bibli, jsou tam slova Ježíše o tom, že "Démoni věří, a přeci se třesou". Dneska lidé, než aby si přiznali, že nechtějí věřit, nebo ještě přesněji, nechtějí vůbec uvažovat o tom, že by Bůh mohl být, protože pak by si museli sami sobě přiznat, že ho poslouchat nechtějí - tak raději vymíšlejí různé báchorky o tom, že Bible je zastaralá, že Bůh není a že člověk vůbec nepotřebuje věřit v Boha aby se choval slušně.
No ale ona je to pravda: člověk opravdu nepotřebuje věřit v Boha, aby se choval slušně. Je mi jasné, že církve se snaží přesvědčit člověka o opaku. Podle mě je báchorka spíš to, že Bůh existuje. Že bůh neexistuje je úplně normální názor a nevidím důvod si někoho dobírat, že nevěří v Boha jenom proto, že na to nemá. Docela mě štve názor, že nevěřící člověk je nečistý/nemorální/nerozumný a je jedině správné, když "najde boha", zato když v něj přestane věřit, je to smutné. Tenhle názor se lidem často podsouvá a očekává se od nich, že s ním budou souhlasit. To je prostě zaujatý pohled věřících, není to nic samozřejmého.
No, pokud to řekneš takhle, tak ano. Nikdo nemusí poslouchat Boha. Otázka je, proč to dělá. Pokud někdo opravdu a poctivě v Boha nevěří, byl by hlupák, kdyby ho uctíval. Pokud někdo ale v Boha nevěří, protože nechce, dokonce někde v sobě tuší, že by měl existovat, ale nectí ho, také může. Ale je to stejné, jako kdyby nectil svého otce a matku. (Tedy za předpokladu že ten Bůh figuruje jako náš stvořitel s osobností a tak, a ne že je to jen nějaká síla. Tam je to asi fuk.)
Pak samozřejmě záleží na tom, zda je něco špatného na tom, poslat stárnoucího dědu na nosítkách na kraj lesa.
Druhá stránka věci je ta, zda člověk dokáže sám sobě říct, co je slušné a co ne. Zde přichází na řadu zkušenost. Já tvrdím, že není schopen.
Blbé je, že většina církví člověku moc nepomůžou.
Muž, který bude flirtovat s mojí manželkou si bude jistě připadat jako king. A jistě si bude myslet, že se chová slušně. Co na tom, že mé paní to bude nepříjemné (mě samozřejmě taky).
Rozdíl je v tom, že ten muž byl hloupí na dvakrát. Jednak v tom, že nebyl schopen posoudit, že takové chování je nevhodné, a druhak, že si nebyl schopen přiznat, že na to nemá, aby si sám sobě posuzoval, co je vhodné a co ne.
No a tady je podstatný fakt, že je vám to nepříjemné, ne že "Bůh pravil XYZ". Samozřejmě je dobré, když existuje něco, z čeho člověk může čerpat, nějaké dobré uznávané zvyklosti a autority. Žádného boha si na to ale opravdu není potřeba představovat. Je to podobné jako se vznikem vesmíru: je možné si představovat, že vesmír stvořil Bůh, ale nic to neřeší; stejně dobře to jde bez něj (resp. líp, protože je to jednodušší).
No jo, ale ty předpokládáš, že "Bůh pravil XYZ" jen tak pro srandu králíkům.
Já předpokládám, že je chytřejší než já, i než ty uznávané zvyklosti a autority.
dále že z principu Bůh nemůže vyžadovat zvrácené věci;
Proč by nemohl? Dokážu si docela dobře představit, že by to dělal. Že pak nesplňuje oficiální definici Boha je jenom slovíčkaření.
Tohle je má spekulace a nikomu ji nevnucuji. Uvažoval jsem takto, vzhledem k tomu, že biblický Bůh by měl být stvořitel všeho, vesmíru, přírody, člověka, tak se v tom asi bude zrcadlit jeho povaha. Pokud bude laskavý, tak vytvoří laskavé věci. Pokud by chtěl vytvořit zvrácené věci, tak by musel být sám zvrácený, ale pak by nám ta zvrácenost přišla přirozená a vlastně nezvrácená a tudíž on sám by nebyl zvrácený. Tedy mi z toho vyšlo, že stvořitel zároveň definuje pravidla hry. Tak tomu říkám já. Jedná se zákony, ať už přírodní, nebo společenské. A určil třeba i to, že je mi nepříjemné, když mě okradeš. Nebo taková intimní věc, jako když je mé paní nepříjemné, když bych si často psal s kamarádkami.
Pokud by se jednalo o bohy z Olympu (Zeus, Hera, Afrodita), tam je to samozřejmě úplně jiná pohádka. Z nich ale čouhá "lidskost" jako sláma z bot.
Je teda něco špatného na tom, v něj nevěřit? Za takovéhle situace mi to připadá jako dobrá volba.
Pokud by Bůh byl laskavý, starostlivý, prostě dobrý, tak jak ho popisuje Bible (ne jak se o něm povídá), bylo by správné nepouvažovat o tom, zda je to jen pověst, nebo skutečně existuje?
Pokud o něm nevím vůbec nic, jen to co se o něm říká, bylo by správné nad tím mávnout rukou a říct že je to jednodužší bez něj - prostě úplně ignorovat byť teoretickou možnost, že za to, že existujeme a máme tu co dýchat, bychom mohli někomu projevit vděčnost?
178 Odpovědí
73722 Zhlédnutí