Tam je zase dokazování https://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/dukazni-bremeno-81292.html na žalující straně. Nu, a jelikož je nesnadné "přetavit" IP na konkrétní osobu, skupinu osob už vůbec, tak to čučkaři z OSA a podobných, stejně užitečných organizací, naštěstí raději rovnou sami vzdávají . Nemyslím si, že by se jim to v případě "těch velkých" prokazovalo lépe, jen mají silnější motivaci - vidí víc peněz .
Přesně tak. Ještě je dlužno poznamenat, že stát se do trestního stíhání nežene, uplatňuje se zásada subsidiarity trestní represe. Zjednodušeně řečeno, trestní stíhání je považováno za ultimativní řešení, až pokud není možné stav napravit jinými prostředky - právě např. v civilním řízení. Dále se trestní postih uplatňuje o to víc, o co větší je společenská nebezpečnost. Sledovatel filmů není společensky nebezpečný, velkodistributor nelegálních kopií už tak považován bývá.
Držitel práv nebo OSA by tedy v první řadě museli sami zajistit důkazy a unést důkazní břemeno u civilního soudu. To je nesmírně obtížné. Nebo by museli nashromáždit spoustu nepřímých důkazů, aby bylo možné zahájit vyšetřování a potažmo trestní řízení. Bez toho nelze ani uvažovat o výslechu osob vyšetřovatelem, nemluvě o nějaké součinnosti ISP nebo v krajním případě domovní prohlídce.
Držitelé práv proto nejčastěji, pokud nějaké náznaky nelegálního stahování získají, dotyčné osoby upozorní, aby tak přestaly konat. To je taková soft metoda, nicméně poměrně účinná. V očích zákona se jedná o správný postup, protože prvním cílem je náprava stavu, naopak posledním cílem je někoho trestat. Takže není to jenom o složitém prokazování (prokazovájí je složité vždy, nejen u porušování AutZ).
Když už případ před soud přijde, nedá se úplně spoléhat na to, že svědci dokáží přesvědčivě lhát. Často převládne strach o vlastní budoucnost, každý svědek pak "pustí" během své výpovědi nějakou informaci, která soud navede na další otázky. Skupina lidí (např. zmínění spolubydlící) se dokáží dohodnout na základním rámci výpovědi, ale nelze se už dohodnout na všech nuancích a z nich se soud dost často dozví velkou část skutečného příběhu. Tím, že nejsou přítomni výpovědi nejprve účastníka, poté předchozích svědků, netuší vypovídající svěděk nic o tom, kterým směrem se dokazování ubírá, na jaké momenty se soud soustřeďuje. Obvykle soud nezajímají ta hlavní tvrzení - soud ví, že v nich se pravdu stejně nedoví. (Mimochodem, tato zásada není v OSŘ zakotvená, jedná se o zvyk - už jsem zažil i soud, kdy soudce nechal čekající svědky v soudní síni, takže věděli na co mají při své výpovědi navazovat - a taková výpověď pak nebyla opravdu k ničemu).