1
Vývoj / Re:Přechod z Javy na Rust. Ano či ne?
« kdy: 08. 10. 2025, 03:32:32 »Dokázal byste si představit, že by se v něm dal naprogramovat engine 2,5D počítačové hry třídy AAA?
https://fyrox.rs/
https://bevy.org
Tato sekce Vám umožňuje zobrazit všechny příspěvky tohoto uživatele. Prosím uvědomte si, že můžete vidět příspěvky pouze z oblastí Vám přístupných.
Dokázal byste si představit, že by se v něm dal naprogramovat engine 2,5D počítačové hry třídy AAA?
Nedávno jsem tady do nějaké diskuse napsal, že generování XML je někdy lepší si napsat sám, ručně, bez knihoven a hned se seběhli místní trollové, co že si to dovoluji si takovou věc psát sám… Přitom to generování XML je výrazně jednodušší než parsování (byť si nepíšeš vlastní parser asi zpracováváš SAX události nebo pracuješ nad DOMem nebo něco podobného). (jen dodávám, že cílem toho mého generátoru nebylo generování libovolného XML, ale určité podmnožiny, která je pro moje potřeby dostačující – důležité je, aby výstup bylo validní XML)
Ty výhrady k tomu generovanému kódu částečně chápu. Sám jsem s tím bojoval u Swaggeru resp. OpenAPI, kde generátor nebyl dost zralý, některé věci to nepodporovalo vůbec nebo to generovalo nesmysly… to bylo dost peklo. Něco vyřešili autoři generátoru v novějších verzích, něco jsme vyřešili sami vlastními šablonami. Ale i tak si myslím, že je většinou lepší si jednou odladit šablony/generátor než to psát pokaždé ručně. A JAXB je oproti tomu mnohem zralejší a spolehlivější technologie (byť to zemětřesení, které přišlo po Javě 8, s tím nepěkně zamávalo).
Jedna ze zkušeností, co mne v tomhle ovlivnila, byla, když jsem kdysi pozoroval lidi, kteří seděli asi dva metry od sebe, jeden psal server v Javě, druhý psal klienta v JavaScriptu a neustále řešili, že ten druhý posílá atribut s „jiným názvem“ nebo „starým způsobem“… v každé verzi byly chyby tohoto typu a pořád se na to plýtval čas a vyvolávalo to hádky. Mezi sebou si sdíleli dokument ve Wordu, ve kterém měli příklady, jak se má služba volat… Takže když mi dneska někdo tvrdí, jak nepotřebuje schéma, a že je to prý jednoduché a že stačí napsat pár příkladů a všem to bude jasné… tak se mi otevírá pomyslná kudla v kapse, protože vím, jak to dopadá. Přitom tohle se v oboru řeší od pradávna a obecně se to jmenuje IDL (interface description language). Konkrétních implementací je spousta, ale podstatná je ta myšlenka, že máš nějakou strojově čitelnou specifikaci, která definuje ten kontrakt, a ze které obě strany vycházejí.
Ale každopádně, pokud si píšeš parser ručně ale máš tu specifikaci a ne jen pár příkladů, tak je to ještě ten lepší případ.
Já ti nerozumím. V čem, že je ten problém?
Problém je v tom, že to nemusí být stromová struktura, ale může to být obecný graf a na jeden objekt může vést reference z víc míst. Pokud to řešíš přes reflexi, tak tam tu informaci o tom, že jde o stejný objekt, akorát je na něj odkazováno z víc míst, máš zachovanou. Ale když to přesypeš do mapy map, tak se tam ta informace ztratí (nebo si minimálně přiděláš dost práce s tím, abys ji tam zachoval).
To ovšem není chyba reflexe ale logická chyba v návrhu.No, chyba byla v tom, že se použila reflexe s představou, že to přece bude fungovat.
Připravit se kvůli tomu o reflexi mi přijde škoda.Já nemám nic proti reflexi. Alespoň ne principielně. Jen se zřejmě pohybuju v doméně, kdy vždy narážím na její mantinely. V doméně, kde jde o bezpečnost a zároveň se všechno vyvíjí, tak reflexe jde trochu do pozadí.
Navíc často ten dict může obsahovat jen omezenou množinu typů, takže třeba neomezeně dlouhé číslo do něj nejde uložit přímo jako číslo, ale jako řetězec a pak se bokem serializátoru do JSONu musí říct, ať to uloží jako číslo, ne jako řetězec (i když to tak je v tom slovníku).No a? To je správně.
A není jednodušší to číslo nechat třeba jako BigInteger a naučit ten generátor, jak mapovat BigInteger na datové typy daného formátu? K čemu je dobré to převádět na String a pak si někde bokem předávat informaci, že tohle vlastně není String ale číslo?
Už se mi několikrát vyplatilo si ten parser psát ručně (vlastně už to ani jinak nedělám - napsal jsem si na to knihovnu se kterou se to dělá snadno). Prvotním důvodem bylo, že XSD generátory generovaly typy, co se těžko používají (tehdy jsme měli Kotlin a používali data classy a XSD generátor uměl jen tradiční Java classy s gettery a settery bez null anotací). Takže bylo vlastně míň práce parsovat XML ručně, navíc jsme díky tomu objevili, že z té služby chodí i data mimo specifikaci.
Já ti nerozumím. V čem, že je ten problém?Ale vysvětli mi, proč bych měl tím dictem něco ztrácet? Nevidím proto jediný důvod...
Protože ne všechny formáty jsou jako dict. Některé serializační formáty např. nemají názvy polí, nebo mohou vzít kus paměti, kde je struktura (s definovaným layoutem) a nic dalšího s ním nedělat. Nebo dokoknce větší blok paměti, kde je více struktur, které na sebe odkazují (třeba pomocí relativních offsetů).
Navíc často ten dict může obsahovat jen omezenou množinu typů, takže třeba neomezeně dlouhé číslo do něj nejde uložit přímo jako číslo, ale jako řetězec a pak se bokem serializátoru do JSONu musí říct, ať to uloží jako číslo, ne jako řetězec (i když to tak je v tom slovníku).No a? To je správně.
Ale vysvětli mi, proč bych měl tím dictem něco ztrácet? Nevidím proto jediný důvod...
Tohle už jsem komentoval někde výše. Když už se to tedy bude řešit takhle ručně (osobně bych spíš použil spíš tu reflexi a anotace nebo kód generovaný ze specifikace), tak bych tam nechal normální datové typy toho programovacího jazyka – a jejich mapování na datové typy formátu, ať si řeší ta serializační knihovna (specifika se dají upravit konfigurací, ale nevidím důvod, proč by někdo měl být nucen to ručně programovat).
Nebudu ho učit serializovat se do Jsonu, nebo do Databáze, ale obecný serializování musí umět on.
Ale i obecných serializačních formátů existuje mnoho. Jeden například povolí 64-bitová celá čísla a druhý povolí celá čísla bez omezení velikosti. Jiný povolí čas na mikrosekundy, další na pikosekundy. Některé mohou řešit, jak jsou data uložena v paměti, jiné se od toho snaží abstrahovat.
Bavíme v kontextu OOP.
Serializační formát je jen jeden, ten dict, což bude nějaký slovník.
A starostí toho objektu právě je, že když používá například čísla s nekonečnou délkou, tak je napasovat do toho interface. O tom byl právě ten příklad.
Pak je další vrstva, že chci serializovat do jsonu. Která umožní přidávat další věci.
To mi nepřijde jako dobrý návrh - protože to, co už ztratíte tím dictem, se bude dost těžko rekonstruovat v další vrstvě. Proč prostě nemít jen jednu vrstvu. Bude to určitě srozumitelnější a rychlejší.
Celkem jsem to musel čtyřikrát přepisovat prakticky od nuly, neboť jsem narazil na okamžik, kdy už jsem se v kódu sám nevyznal. Četl jsem, že dobrou věcí v programování je určit si nějaký svůj "styl" a toho se pak držet.Programování už není zábava pro nerdy. Dneska je to business. Takže:
Co vývojář, to originální osobnost. Co zadání + vývojář, to originální výsledek zpracování toho zadání. Nikdy jsem nepracoval ve vývojářském týmu. A dotaz zní: Máte také podobnou zkušenost s originalitou každého vývojáře? Mohu veřejně říci, že zpracování zadání (vývoj, programování atd.) je velice osobní záležitost?Ano, a je to špatné. Protože to jde proti výše uvedenému.
Jak jednou objekt serializujete, tak už takřka nemůžete překopat vnitřní reprezentaci. Nějaká aktualizace pak obvykle něco rozbije.
Iba doplním, že serializačné knižnice umožňujú s dátami ukladať aj ich verziu, ktorá sa pri deserializácii používa na rozhodovanie, čo sa vlastne na vstupe očakáva, takže sa nenačítava niečo, čo na vstupe pre danú verziu nie je.
Program se ale asi stejně rozbije, protože bude sice vědět, že se jedná o jinou verzi, ale nebude vědět, co s ní dělat.
Nebudu ho učit serializovat se do Jsonu, nebo do Databáze, ale obecný serializování musí umět on.
Ale i obecných serializačních formátů existuje mnoho. Jeden například povolí 64-bitová celá čísla a druhý povolí celá čísla bez omezení velikosti. Jiný povolí čas na mikrosekundy, další na pikosekundy. Některé mohou řešit, jak jsou data uložena v paměti, jiné se od toho snaží abstrahovat.
Pokud to jazyk podporuje, tak se k tomuto účelu použije spíš reflexe + případně anotace, kterými se dá upravit specifické chování a mapování.Což je jen buildin implementace serializace. Ale o to nejde.
Chci vůbec mít member funkce?
Já jen použil příklad co tu byl, kdybych měl vytvořit vlastní tak by zněl takto:
```
struct Point {
double x, y;
};
```
Chci vůbec mít member funkce? Já třeba preferuju `distance(p1, p2)` než `p1.distance(p2)`. To samé když vidím třeba `a.dot(b)`, atd... přijde mi to až přehnané API navrhovat takto.
interface Persistable {
fn serialize() -> dict
fn unserialize(dict) -> self
}
a zde je to skutečně starostí toho objektu.Já jen použil příklad co tu byl, kdybych měl vytvořit vlastní tak by zněl takto:
```
struct Point {
double x, y;
};
```
Chci vůbec mít member funkce? Já třeba preferuju `distance(p1, p2)` než `p1.distance(p2)`. To samé když vidím třeba `a.dot(b)`, atd... přijde mi to až přehnané API navrhovat takto.
Trochu se omlouvám za to rýpnutí do funkcionální víry ale nedalo mi to :-)Nejde o víru, ale o paradigma. Skrz co interpretujete svět a jaké základní kameny používáte při stavbě toho modelu.
jsou takové snahy najít svatý grál, ...
Takže když čtu podobné náboženské texty jako ten odkazovaný, už se musím jen usmívat.
2/ většina jazyků lepší nástroj pro reusable kódu jak dědičnost nemá (Java), některé nemají dokonce ani rozhraní (C++) (Překvapivě takový odsuzovaný jazyk jako je PHP ano.)
Dovolím si polemizovať, java má aj lambdy a to je ďalšia možnosť prepoužitelnosti kódu. Potom sú rozhrania s default implementáciami metód, čo sú vlastne traits na javovský spôsob.