RISC procesor má omezenou instrukční sadu - tedy jeho instrukce jsou jednoduché. Proto se u nich daleko snáž implementují takové věci jako superskalární provádění instrukcí (více instrukcí za takt), reordering (když jedna instrukce čeká např. na paměť, tak se dělají nějaké další, které na ni nezávisí) a pipelining (rozdělení zpracování instrukce na více kroků, kdy když se od první instrukce zpracovává druhý krok, od druhé se už zpracovává první). Daní za to je to, že program ve zdrojovém kódu je podstatně větší, než u CISC instrukční sady.
U CISC instrukční sady jsou tyto techniky podstatně složitější až skoro nemožné implementovat: instrukční sada je příliš složitá a navíc narozdíl od RISC sady má zpravidla instrukce pracující nejen s registry, ale s pamětí (a to i s nepřímou adresací), což defakto znemožňuje detekci nezávislých instrukcí a navíc dělá provádění některých instrukcí tak dlouhých, že nejde rozumně navrhnout pipeline.
Proto moderní CISC procesory dělají vnitřní překlad na tzn. mikroinstrukce - defakto na RISC instrukční sadu. Tím kombinují výhody CISC procesorů (menší paměťová náročnost programů - což vede k rychlejšímu provádění programů, protože se daleko lépe využívají cache paměti) a RISC procesorů (snadná paralelizace).
RISC procesory tedy měli svůj boom spíše v minulosti, kdy ten překlad CISC-RISC byl příliš složitý. (V době, kdy pentia běhala kolem 100Mhz, měla Alfa tuším snad 600Mhz). Dnes jsou CISC procesory výkonnější. Platí za to větší spotřebou, protože mají navíc jednotky na překlad mikroinstrukcí, proto se v malých jádrech zaměřených na spotřebu (mobily etc...) uchytila RISC architektura.