...
Proč mě to rozčiluje?
Kvůli takovým přehnaně opatrným žmutům pak děti nesáhnout vůbec na nic.
Já chápu, že vám maminka říkávala: Ty jsi takovej tydýt a nešikovnej, prosím, hlavně na nic nesahej zlatíčko!
Ale prd, přesně naopak. Děti k tomu pustit, ale pod dozorem někoho, kdo tomu rozumí. Všimněte si, že to celé začalo povzdechem někoho, že dnes už neprodají kyselinu dusičnou komukoliv.
Ale takhle svět nefunguje!
Na leptání tišťáků si i 12-ti leté dítě vezme ochranné brýle, rukavice, vhodnou pinzetu a pod dohledem dospělého to dokáže.
Jenže to děcko se koukne na youtube, kde se borec hrabe v chloridu železitém holýma rukama. Leptat ho neučí konkrétní osoba, ale internet. A ten je bohužel zaplavený kandidáty na Darwinovu cenu. Představa, že děcko samo od sebe půjde a koupí si obličejový štít, je dost naivní. Kupte si co chcete a pak to učte vlastní děti. Tak je to správně. Ale představa, že děcko se koukne na něco na youtube a pak si jde samo koupit nějaký sajrajt? Proboha vždyť je tu celý zástup dospělých magorů, co jsou schopni si odlít u známého/v práci/ve škole chemikálii do PET lahve a pak to vezou MHD. A vy předpokládáte, že 12leté děcko, kterému to nikdo nevysvětlil, bude chytřejší?
Ostatně mohu soudit podle sebe: když mi bylo cca těch 12, tak jsem babičku ukecal, aby mi koupila modrou skalici. Tu mladším 18 let neprodali ani za komunistů. Když já jí nutně potřeboval na pokovení klíčů. A kamarád pak donesl i cosi, s čím šlo pozlacovat - nejdříve se to pokovilo mědí, pak se to vyvařilo v tom sajrajtu (zinek?) a pak se to dalo nad plamen. Zlato na počkání! Tedy spíš mosaz, jak jsem se později dozvěděl.
Já obecně dělal pokusů dost, naštěstí to obvykle odneslo jen vybavení domácnosti a oblečení. Třebas když jsem skladoval kyselinu chlorovodíkovou a chlorid železitý v kumbále, kde máma měla věci na uklízení. Po pár měsících komplet zrezly kovové schůdky a nikdo jsme nevěděl proč. Tedy já tušil, ale proč tím zatěžovat rodiče?
Mimochodem, rukavice jsme měli ty velké pro uklízečky, brýle žádné, staré oblečení a když to moc smrdělo, tak mokrý šátek přes pusu. Podstatné je, že až na výjimky se to dělalo s někým, kdo to už alespoň jednou viděl. I tak se ale stávaly chyby, typu že se sehnal peroxid ve velké láhvi. Což není ten problém, ten byl v tom, že jsme nevěnovali pozornost nápisu 30%. Nebezpečnější pak bylo postupovat sám podle návodu. Kupříkladu kniha "Receptář pro elektrotechnika" byla úžasný zdroj dobrodružství.
Vlastně když to tak čtu, tak se zpětně divím, že jsme všichni přežili.
Že je kyselina dusičná jedovatá? No to je. Dýmavá má dokonce i jedovaté výpary.
Znal jsem jednoho - chtěl ukázat jak po vhození kovových pilin do kyseliny vzniká vodík, který jde zapálit. Jenže ten magor si jednou místo kyseliny chlorovodíkové vzal kyselinu dusičnou. Skončil v nemocnici a strašně se divil. Jo, jasně že věděl, že je jedovatá. Jen mu prý nedocvaklo, že je to jedna z těch, co s kovem nedělá vodík a sůl. "No to je" by mohla být dobrá poslední slova.
Ale někdo s mozkem by s tím nemusel mít problém. Ostatně ke každé kyselině, ke každé chemikálii, je technický a bezpečnostní list. Nehledě na to, že než se dostanete k leptání, musíte nejprve zvládnout vytvořit krystal a připravit ho.
Ano, takhle začíná řada úrazů - tož já si ten bezpečnostní list přečetl. No a psalo se tam, že to má nebezpečné výpary a na obalu bylo napsáno, že se to má používat jen ve větraných prostorách. Jenže to píšou na všem, no ne? Jak jsem měl vědět, že zrovna u tohohle to platí?
Takže mám známého, co má od třinácti epilepsii. Lepil si ve svém pokoji letadýlko a pak šel spát. Našla ho jeho sestra jak zvrací a nereaguje. Naštěstí skončil jen s epilepsií, jiné trvalé poškození mozku nemá. Jo jo, samozřejmě, že se to na tom lepidle na bázi acetonu psalo - jen ve větraných prostorách.
Podle mě plácáte ptákoviny, protože to je jediné, co si pamatujete, že vám maminka řekl: "Zlatíčko, čuňátko, prosí, seď v koutku a na nic nesahej, jsi ňouma, levej a k ničemu, než abych ti dovolila i třeba umýt nádobí, ani na mytí záchodů se nehodíš!"
Jestli se k vám takhle vaše maminka chovala, tak to jste musel mít dost smutné dětství. Rozhodně to není standardní chování a docela to vysvětluje váš mindrák.
67 Odpovědí
11002 Zhlédnutí