Nedokáži odhadnout, jak to bude v budoucnosti, jestli vznikne nějaký programátorský cech, nebo co vlastně. Můžu ovšem popsat, jak to vypadá v současnosti z mého pohledu nedostudovaného vysokoškoláka;
Nabídky práce musím odstrkovat klackama a to ani nejsem na linkedin a dalších sociálních blbostech. Je pravda, že většina z nich není nijak extra dobře placená (drtivá většina je v rozmezí 30-40k), ale na druhou stranu, vůbec nikoho nezajímá, jestli mám titul, nebo ne. Doslova a do písmene se na to nikdy nikdo nezeptal. Do životopisu píši ty 3 roky na VŠ jako „přerušené vzdělání“, ale v všem je to stejně ukradené.
Když přijdu na pohovor, bavíme se o teamu, o způsobu práce, o mých projektech, které jsem dělal. O platu a podmínkách. Nikdy se nebavíme o škole.
Tisíckrát víc mi pomohlo mít github a moci si přímo na pohovoru projít pár projektů, podívat se na formátování, pobavit se trochu o algoritmech. Nikoho nezajímaly diferenciální rovnice, nikoho nezajímala maturita s vyznamenáním, ani co jsem studoval za obor. Když jdu na pohovor jako programátor, tak firmy vážně nehledají řešiče diferenciálních rovnic, ani vysokoškoláka. Hledají někoho, kdo bude programovat, plnit deadliny, řešit problémy. To je to za co vás budou platit a to je to, co jim nese peníze. Když firma potřebuje matematika, tak si ho prostě najme, určitě to bude lepší, než spoléhat na matematické schopnosti náhodného vysokoškoláka.
Další věc, která mi hodně pomohla je blog. Pro mě je to docela překvapivé, ale už několikrát se mi stalo, že lidi u pohovoru ho z životopisu rozklikli a četli. Když vidí články o programovacích jazycích a technologiích, tak to většinou počítají jako velké plus, i když v době psaní mě nic takového ani nenapadlo.
Momentálně jsem v situaci, kdy práci nehledám, práce hledá mě. Jak se jednou rozkřikne, že jste schopni samostatně plnit zadané projekty, tak si vás lidi mezi sebou předávají, stejně jako si lidi mezi sebou předávají třeba kvalitní řemeslníky. „Naši mají vinárnu, potřebovali by jsme evidenci ovladatelnou z tabletu.“ „Nestíháme deadliny, můžete nám pomoct s backendem?“.
Je asi pravda, že kdybych chtěl nastoupit někam do státní instituce, tak by tam titul mohli chtít, ale co už. Pracoval jsem takhle dva roky v národní knihovně a titul sice formálně chtěli, ale ve skutečnosti jim to taky bylo jedno. Tyhle instituce nejsou žádnou bonanzou, není to žádná vytoužená práce. Je to prostě jen další zaměstnavatel. To samé banky - titul se zdál důležitý jen do doby, dokud jsem neřekl, že už jsem s některými věcmi pracoval. Pak to najednou šlo i bez něj. Jenže banky sice můžou znít prestižně, ale ve skutečnosti je to nuda na nudě, kde jsou posedlí kontrolou a ISO předpisama a svobodně se tam nemůžete ani poškrábat na zadeki vašeho obleku, který vám diktuje dress code.
Pokud na titulu někde lpí, je to často jeden z příznaků, že se jedná o korporátní mrdkovinu, kterou bych stejně dělat nechtěl (dress code, openspace / cubicle, neflexibilní pracovní doba atp..). To minimum prací, které jsou výborné, mají dobré podmínky a zároveň vyžadují titul, aby tam člověk mohl programovat mě prostě mine, no. Co se dá dělat. Stejně tak mě mine v životě spousta jiných skvělých věcí (například jsem se nenarodil jako ropný šejk, ani nevyhrál ve sportce sto milionů) a nevidím to jako velkou tragédii. Svět je velký a příležitostí spousta. Dokud dělám co mě baví, tak na tom přeci nejsem špatně, i když mi uchází nějaká lepší možnost.
Osobně doufám, že v padesáti budu pořád programovat, nebo alespoň něco technického. Programování mě baví. Představa, že bych šel třeba někam dělat manažera, nebo ředitele mě doslova naplňuje nechutí. Proč taky? Vždyť jsem věnoval skoro desetiletí, jen abych se dostal na úroveň na které jsem a najednou bych měl jít řídit lidi, vyplňovat tabulky a řešit sociální problémy a obchody, něco úplně jiného, než co jsem dělal do teď? Vždyť to není lepší, to je trest.
Kdybych už svůj obor nedával, tak radši budu sedět někde na vrátnici, než dělat manažera. Jenže je otázka, proč bych to neměl dávat? Znám spoustu techniků, kteří začínali ještě na elektronkách a dneska jsou z nich stále špičkoví odborníci, kteří nemají problémy s moderními technologiemi. Když to zvládají oni, tak proč ne já? Podle mě je to jen o tom, že to člověka stále baví a tedy je důležité nedostat se do pozice, kde začnu nesnášet samou podstatu toho, co dělám (hint: žádná java).
Kdybych si měl představit ideální práci, tak je to co se mi lehce daří poslední dobou, tedy brát zakázky. „Tady máte 90k, naprogramujte tohle.“ „Potřebujeme přepsat web a přidat pár featur, tady máte 160k.“ Vlastní pracovní tempo, práce z domova, když se mi nechce, tak nepracuju. Zatím jsem to dělal při práci, do budoucna by se mi to docela líbilo na fulltime. Jasně, nejsou to zas tak úžasné částky, ale pro mě je důležitější mít čas, možnost dělat na vlastních projektech a mít klid, než vydělávat miliony. Je třeba pravda, že třeba nebudu na špičce, ale proč bych sakra měl chtít? Má to snad nějaké podstatné výhody?
---
To by teda byla moje zkušenost.Třeba se můj pohled změní. Třeba dobré nabídky zmizí, třeba bude zapotřebí o každou práci bojovat. Docela ale pochybuji. Jsme v EU a masivní nedostatek programátorů je momentálně všude a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Anglicky umím, vazeb moc nemám, tak prostě až to tu bude stát za nic, tak půjdu o dům dál. Přinejhorším si tu VŠ prostě dodělám, osobně proti tomu nic nemám.
Důležité je imho se nezadlužit a nebýt tak nucen v poklonu dělat cokoliv, co je zrovna k dispozici. Bohužel spousta lidí si pořídí ve dvacíti hypotéku na třicet let a pak se diví, že jim nezbyde žádný manévrovací prostor.
280 Odpovědí
55904 Zhlédnutí