Já jsem úvodní příspěvek naopak pochopil jako projev sebevědomí.
Právě zakomplexovaní vychvalují sami sebe a bijí se v prsa .
Styděl bych se sám za sebe, pokud klesl tak hluboko, že bych si na pohovory připravoval fráze typu
vždy se bude co učit, ale já bych rád kromě učení se začal také něco tvořit.
[úplně off-topic]
Zakomplexovaný člověk může jezdit jedině v nejnovějším modelu Mercedesu, zatímco tomu sebevědomému nebude dělat problém jezdit ve 20 let staré škodovce.
[/úplně off-topic]
Motáte dohromady dvě věci. Komplex méněcennosti je nutkavá představa, že jsem horší než ti druzí. V běžné podobě se projevuje právě tím, že člověk má problém prosazovat svoje nápady, sám sebe. Bojí se kritiky a proto jí často začíná ("já vím, že jsem tu nový, ale..."), nebo na kritiky útočí již předem ("já jsem si vědom, že o tom vím houby, tak se neobtěžujte mě na to upozorňovat"). A to jen když jsou vůbec donuceni něco říci/napsat, protože jinak jen sedí. Tihle lidé jsou velmi oblíbení u dominantních šéfů. Ti lidé se sami shodí, nikdy se vám nepostaví a když je chcete bít, tak vám sami seženou hůl.
Co popisujete vy není samotný komplex méněcennosti, ale agresivní obrana a kompenzace. Ti lidé si najdou něco, v čem se necítí méněcenní. Třebas si koupí to velké auto. Stále v rovině "já vím, že neumím malou násobilku, ale podívejte jak velké a silné auto mám! Vrum vrum..." To jde často ruku v ruce s agresivní obranou, která má zamezit útokům na jejich bolavé místo. Ale to už je zkrátka jedinec, který si něco kompenzuje a popírá. Z celkového počtu zakomplexovaných je tohle malá skupina, byť je dobře vidět. Ti zbylí si budou psát do šuplíku, budou šeptat, červenat se, utečou z porady. A pokusí se manipulovat okolím tím, že budou říkat "já nevím jestli na to mám" a doufat, že jim ostatní budou do nekonečna opakovat "no jasně, že na to máš". Legrace je, když se v takové fázi potkají dva. A ten druhý pak odpovídá "no já tomu vůbec nerozumím, ale vážně si myslím, že na to možná máš". Zkuste se někdy podívat kolem sebe, zapřemýšlet a nebo se i zeptat. Co vám kdo odpoví na otázku "uměl bys to lépe?" Kdo z nich místo obvyklého "nevím, nezajímá mě to, jasně, to každý, o tom jsem nepřemýšlel" odpoví "no na to já bych neměl, to bych si ani netroufl uvažovat"? A souhlasil byste s tímto jejich tvrzením?
A ta věc s připravenými frázemi: to je jen o neochotě si přiznat, že přesně takhle to funguje, takhle vás vychovali. Nedělej druhým to, co nechceš aby oni dělali tobě. Starší lidi pouštěj sednout. Neskákej lidem do řeči. Pokročilejší fráze jako i cesta může být cíl. Dvakrát měř jednou řež. Žijeme prostě ve světě frází, vyrostl jste na nich, používáte je a předáváte je dál. Můžeme to nazývat poučkami, lidovými moudrostmi, ale to na obsahu nic nezmění, pořád to budou jen fráze. Není vůbec žádný důvod stydět se za to, že podle frází žijete. Pokrytectví je, když tu frázi předáváte dál, ale sám se jí neřídíte. Pokud si tedy tu mou vezmete jen na pohovor, pak se opravdu máte důvod stydět. Pokud se jí ale budete řídit, tak na ní není nic špatného. Mám takových frází více: neříkej, že něco nejde, protože nikdy nevíš, kdy se najde blb, co neví, že to nejde, a udělá to. Když už, tak řekni "nevím jak", ale ne že to nejde. Učený z nebe nespadl. Nejvíce se naučíš učením druhých, protože nejlépe se vyjasní myšlenky ve chvíli, kdy se je snažíš předat dál. Když máš málo času, tak zvolni a ověřuj dvakrát. Doufat v zázrak je dobré když sázíš sportku, ne když zálohuješ disk. No, mám jich moc. U někoho možná prázdné fráze, ale já podle nich žiju a jednám. Možná v tom je ten rozdíl, proč já se za ně nestydím.