Postih při stahování Torrentů v ČR

[Justas]

Navic by to bylo v logickém rozporu s náhradní odměnou (proto se v tom nikdo raději moc nešťourá). Proč totiž přiznávat náhradní odměnu v takovémto rozsahu za kopii, která byla stejně zaplacena?

Nebylo. Daně platíte, ale nemáte nárok na žádnou adresnou podporu od státu. Nárok na podporu od státu vzniká nezávisle. Poplatek za veřejnoprávní službu (televizi, rozhlas) platíte ikdyž ji nesledujete. Ekologický poplatek z elektřiny platíte i v případě, že jste nejekologičtěji fungující člověk v zemi. Existuje fond pomoci obětem trestných činů a příspěvek do něj může být důvodem pro podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 2 písm. b) trestního řádu). Naopak to ale neplatí: nemůžete zaplatit poplatek do fondu, pak páchat trestnou činnost a být beztrestný.

Povinné ručení musíte platit ze zákona, přesto musíte vynakládat veškeré úsilí, abyste neměl nehody. Nemůžete vyjet do ulic a záměrně nabourat 20 aut, s tím, že to máte zaplacené.

K tématu: z existence "pirátství" vznikl poplatek "náhradní odměna". Ale neplatí, že placením náhradní odměny je zlegalizováno pirátství.

Nicméně otázka přetrvává a stává se ještě palčivější: za co se tedy platí ty náhradní odměny? Zmínil jste daně - jenže těmi se předplácí služby státu (kvalitu těch služeb ponechme stranou). Zmínil jste pojištění, ale i tam je to protiplnění zcela jasné. Ale ta náhradní odměna je, pokud přijmeme argumentaci "stahování je porušení zákona", vysvětlitelná pouze tak, že "lidi kradou, tak je preventivně potrestáme". Za daně dostanu silnici, za pojistné dostanu pojištění. Za náhradní odměnu dostanu co přesně?

[Reklama]

[Miroslav Šilhavý]

Nicméně otázka přetrvává a stává se ještě palčivější: za co se tedy platí ty náhradní odměny? Zmínil jste daně - jenže těmi se předplácí služby státu (kvalitu těch služeb ponechme stranou). Zmínil jste pojištění, ale i tam je to protiplnění zcela jasné. Ale ta náhradní odměna je, pokud přijmeme argumentaci "stahování je porušení zákona", vysvětlitelná pouze tak, že "lidi kradou, tak je preventivně potrestáme". Za daně dostanu silnici, za pojistné dostanu pojištění. Za náhradní odměnu dostanu co přesně?

OK, tak pojďme:
Zdravotní pojištění => dostanete pojistku na léčebné výlohy,
sociální pojištění => důchod, nemocenská, ...,
dálniční známka => dálnice,
koncesionářské poplatky => zpravodajský a jiný veřejnoprávní servis, vč. servisu ve stavu ohrožení státu,
silniční daň => silnice? (ale proč ji neplatí všichni?).

Co konkrétně dostanete za daň z nemovitosti?
Co konkrétně dostanete za daň z nabytí nemovitosti?
Co konkrétně dostanete za spotřební daň, když samotnou věc (benzín, alkohol, ...) tak jako tak platíte?
Co konkrétně dostanete za DPH?
Co konkrétně dostanete za daň z příjmů?

Ale teď vážně:
Jak už jsem psal, základem je, že všechna práva patří autorovi a nikdo jiný nemá právo si k jeho dílu ani přičichnout, pokud si to autor nepřeje. Jenže zákon zavedl spoustu výjimek, kdy autor musí strpět zásah do svých práv. Tím je např. povinná úlitba knihovnám (a tím pádem další šíření bez odměny), novinářská licence, nebo právě probíraná licence pro osobní užití. Náhradní odměna je pak jakési protiplnění za tyto úlitby. Za to, že smíte jít do knihovny, půjčit si knížku a nemusíte ji kupovat, za to, že si ji smíte okopírovat, ...

Zde je zajímavá jedna věc. Každý může zajít do knihovny a okopírovat si knížku, to je zcela legální. Ale okopírovanou knížku už nesmí šířit dál, např. po internetu. Ta návštěva knihovny funguje jako určitá pojistka, aby ten, kdo má zájem, sice mohl knížku získat, ale zároveň aby se nešířila nekontrolovaně a zcela nepřiměřeně zájmům autora. Podobné je to se státními normami (ČSN). Ty jsou pro mnoho oborů závazné, ale nejsou volně k dispozici. Můžete si je zajít zdarma okopírovat do čítárny Českého normalizačního institutu, nebo si je musíte draze koupit (jsou opravdu poměrně drahé). Opět, šíření kopie normy, kterou každý může získat zadarmo, už legální není.

Můžeme se zamýšlet, jestli by nebylo lepší platit autorské kompenzace přímo ze státního rozpočtu. Osobně si myslím, že by bylo mnohem administrativně jednodušší a celkově levnější, kdyby Česká televize, Český rozhlas či OSA dostávali peníze přímo - protože platíme je stejně každý. U ČT a ČRo je to zjevnější, tam platí prakticky každá domácnost, plus jsou vypumpovávány obrovské peníze poštou a bankami za převody, SIPO apod. U autorských odměn už to tak jasné není, tam jsou poplatky stanoveny jako určitý zlomek z ceny přístrojů a médií, na kterých se dá obsah přenášet. Já to považuju za nešťastné, protože to vůbec neopisuje realitu: daleko víc se vytiskne kancelářských textů, než autorských děl, na mediích se přenáší víc než jen autorsky chráněná díla.

Bylo by podle mě na místě, aby stát platil OSA jednu fixní částku (podobně, jako ji v praxi dostává ČT a ČRo), protože dostávat podíl ze strojů a médií je pro OSA výhra. Když půjdou prodeje a spotřeba nahoru, má OSA terno. Pokud půjdou dolů, vymohou si navýšení procent. To mi nepřijde správná metoda. Bohužel, politici nechtějí zvyšovat sazby daní a platit výdaje z rozpočtu (nepopulární), a tak tyto povinnosti rozpouštějí do jiného typu zátěže.

Takže: proti odměně OSA za licenční výjimky se podle mě nedá moc protestovat, ale způsob, jakým to je praktikováno je podivný.

[Filip Jirsák]

Nicméně otázka přetrvává a stává se ještě palčivější: za co se tedy platí ty náhradní odměny?

Náhradní odměny se platí za rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu, tedy za užití podle § 30 a § 30a.

[Martin Sivák]

Zde je zajímavá jedna věc. Každý může zajít do knihovny a okopírovat si knížku, to je zcela legální.

Mimochodem, za každou výpůjčku platí knihovna poplatek. Takže toto není kryto náhradní odměnou.

A stejně tak to bývalo i u CD, když už jsme tu řešili legální zdroj kopie. Platíval se docela vysoký poplatek za kus (20 nebo 30 Kč), takže tam byla jistá forma regulace a autorský svaz jistě také dostával další kompenzaci.

Bylo by podle mě na místě, aby stát platil OSA jednu fixní částku (podobně, jako ji v praxi dostává ČT a ČRo), protože dostávat podíl ze strojů a médií je pro OSA výhra.

Je. Nicméně se dá argumentovat, že prodeje strojů a médií zhruba korelují s počtem kopií a lepší metriku nemáme. ČT a ČRo dostávají koncesionářské poplatky za více než jen za vysílání. Mají ve statutu spoustu povinností, na které se zapomíná. Nicméně oba tyto případy jsou vlastně daň, kterou platí pouze ten, kdo z toho má teoretický prospěch. Což není úplně špatný koncept... jen je to administrativně náročné (a tudíž drahé na správu).

Výše těchto poplatků je pak věc druhá.

> Náhradní odměny se platí za rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu, tedy za užití podle § 30 a § 30a.

Tolik zákon. Jenže celá ta diskuse tady byla spíše o tom, co byste nazval důvodovou zprávou. Tj, jaké je detailně zdůvodnění a záměr toho zákona třeba i v situaci, kdy je §30 omezen dalšími zákazy (třeba překonávání ochran).

[Miroslav Šilhavý]

Je. Nicméně se dá argumentovat, že prodeje strojů a médií zhruba korelují s počtem kopií a lepší metriku nemáme. ČT a ČRo dostávají koncesionářské poplatky za více než jen za vysílání.

Stanovení daní a poplatků je věc politická. Všichni víme, že stát a společnost žije jen z naší práce vyjádřené v penězích, které získá výběrem. Každý typ daně a poplatku zasáhne nějakou demografickou skupinu a to je vždy nepopulární. Je také známo, ačkoliv se o tom nesluší nahlas mluvit (pro politika by to byla sebevražda), že stát drží na nohou dolních deset milionů, zatímco výběr od horních deseti tisíc a od korporací je menšinový.

Proto je někdy politicky schůdnější prosadit i pitomý typ daně či poplatku. Daně z nemovitostí a jejich převodu jsou příkladem daně, který nedává moc velký smysl - platíte daně za to, že máte majetek koupený ze zdaněných peněz. Jenže je společensky přijatelné, aby platili ti bohatší, co mají nemovitost. Ve skutečnosti tuto daň platíme všichni, protože i lidé, co žijí v nájmu, musí dát vydělat vlastníkovi budovy na zaplacení daně.

Autorská odměna je podobný případ. Je skousnutelné, že tento poplatek platí zejména lidé (a firmy) v aktivním věku (mají nejvyšší spotřebu zařízení a spotřebního materiálu).

Za nešťastné považuji, že spotřebitelské zákony nařizují uvádět ceny už včetně všech poplatků a daní. Běžný člověk pak nevidí, co všechno platí a ani si neuvědomuje, jak velkou část cen ukousne stát.

Nicméně oba tyto případy jsou vlastně daň, kterou platí pouze ten, kdo z toho má teoretický prospěch. Což není úplně špatný koncept... jen je to administrativně náročné (a tudíž drahé na správu).

Viz výše, to s tím prospěchem je jen politická obezlička. Všem by vyšlo levněji, kdyby se o nějakou desetinu procentního bodu zvýšila jiná daň, a ČT, ČRo, OSA byly placeni jednou částkou z rozpočtu. Místo toho máme armádu úředníků, kteří se starají o výběr titěrných částek, velká část populace platí bankovní poplatky nebo poplatky za odeslání složenkou, ... Prostě nesmysl. Leč, prosadit zvýšení daní i když to povede k úspoře je náročné.

Dalším důvodem je to, že výdaje státního rozpočtu každý rok odsouhlasuje parlament. Nikdo by nedokázal zaručit, že by další rok parlament odvody ČT, ČRo, OSA nezablokoval. Podívejte se na čuňárny, co stát udělal s účelovým zdaněním solárních elektráren, nebo s náhradami církvím. Jeden rok stát něco odsouhlasí, proběhnou volby, a může být vše jinak. Proti tomu je nezávislé uzákonění poplatků poměrně bezpečné, že bude fungovat i dál.

Tolik zákon. Jenže celá ta diskuse tady byla spíše o tom, co byste nazval důvodovou zprávou. Tj, jaké je detailně zdůvodnění a záměr toho zákona třeba i v situaci, kdy je §30 omezen dalšími zákazy (třeba překonávání ochran).

To je taky věčná diskuse. Lidé často nechápou, že pokud zákon dává právo na kopii, není to to samé, jako nařídit autorovi kopii umožnit. Zákon pouze říká, že pokud to uděláte, jste v právu. Zároveň zákon dává autorovi právo chránit záznam technickými prostředky (DRM).

Opět jsme u té implikace a ekvivalence, se kterou často bojujete:

• výrok: pokud si udělám kopii pro vlastní potřebu, jednám po právu,
• výrok: pokud autor ochrání dílo DRM, jedná po právu.

Oba výroky mohou spolu existovat a mohou nastat tyto čtyři situace:

• dílo není chráněno DRM, uživatel si nechce udělat kopii, (nekolizní)
• dílo není chráněno DRM, uživatel si udělá kopii, (nekolizní)
• dílo je chráněno DRM, uživatel si nechce udělat kopii, (nekolizní)
• dílo je chráněno DRM, uživatel si chce udělat kopii, ale nesmí. (možná kolizní situace)

Někdo se kloní k tomu, že pokud existuje právo na kopii, mělo by být nadřazené právu na DRM.

V takovém případě by autor nikdy nesměl použít DRM ochranu a veškerá ustanovení o DRM by byla nerealizovatelná. Zákonodárce ale DRM umožnil výslovně, takže je potřeba hledat výklad zákona, který tuto vůli bude respektovat. Potom jediný výklad, který mě napadá, je považovat právo na ochranu DRM za nadřazené právu na kopii. Jedině v tomto gardu mohou dávat obě ustanovení společný smysl.

Může se Vám to nelíbit, ale nejasnost zákona v tom nevidím.

[Reklama]

[Martin Sivák]

Potom jediný výklad, který mě napadá, je považovat právo na ochranu DRM za nadřazené právu na kopii. Jedině v tomto gardu mohou dávat obě ustanovení společný smysl.

Může se Vám to nelíbit, ale nejasnost zákona v tom nevidím.

Tady mě špatně chápete. Ten zákon je tady pro občana opravdu jasný. DRM má přednost (nikdy jsem netvrdil opak).

Jen by mě zajimala logika zákonodárce, který se rozhodl tak, jak se rozhodl. Protože ty ustanovení (DRM a §30+náhradní odměna) jsou v extrémním případě v logickém rozporu. Tj. zákon přiznává kompenzaci za něco, co je stejně zakázáno. Jelikož extrém neplatí, je možné tento rozpor upravit třeba výší náhradní odměny (nižší o poměr nekopírovatelných děl na trhu).

Samozřejmě se bavím (ve skutečnosti skoro celou dobu) o případné úpravě zákona resp o zdůvodnění jeho znění.

[Miroslav Šilhavý]

Jen by mě zajimala logika zákonodárce, který se rozhodl tak, jak se rozhodl. Protože ty ustanovení (DRM a §30+náhradní odměna) jsou v extrémním případě v logickém rozporu. Tj. zákon přiznává kompenzaci za něco, co je stejně zakázáno. Jelikož extrém neplatí, je možné tento rozpor upravit třeba výší náhradní odměny (nižší o poměr nekopírovatelných děl na trhu).

No náhradní odměna není stanovená takto rigidně.

Prodej tiskáren, kopírek, médií, spotřebáku se v čase mění, jejich prodejní cena taky.
Také neplatí, že každé dílo je chráněné DRM.

Kdyby některý z těchto vlivů začal měnit prostředí nějak dramaticky, pak by se muselo přistoupit k úpravě náhradní odměny. To samo o sobě je nejasné, jak by vypadalo, protože není stanovený žádný vzorec výpočtu. Jedná se jen o licitaci vycházející z odhadů prodejů.

V tomto ohledu už mnohokrát i Ústavní soud judikoval, že vývojem doby, společnosti, se mohou změnit důvody pro určitá ustanovení, přesto ustanovení může zůstat dál v platnosti. Mimochodem, právě z tohoto důvodu se důvodová zpráva zákona bere jako jeden z méně hodnotných pramenů. Takže je v právu lehce představitelné, že poplatek vznikl jako kompenzace za kopírování, ale klidně může zůstat v platnosti i v době, kdy kopírování bude nemožné.

Tato rozhodnutí jsou čistě politická, logiku v nich nehledejte.

[Martin Sivák]

Tato rozhodnutí jsou čistě politická, logiku v nich nehledejte.

Ale upozorňovat na ně a případně se snažit o změnu, je z mého pohledu správné a potřebné.

[Filip Jirsák]

Jen by mě zajimala logika zákonodárce, který se rozhodl tak, jak se rozhodl. Protože ty ustanovení (DRM a §30+náhradní odměna) jsou v extrémním případě v logickém rozporu. Tj. zákon přiznává kompenzaci za něco, co je stejně zakázáno. Jelikož extrém neplatí, je možné tento rozpor upravit třeba výší náhradní odměny (nižší o poměr nekopírovatelných děl na trhu).

Původně žádné DRM nebylo, autorský zákon a technologie byly v nějaké rovnováze. Pak se změnily technologie, začalo být mnohem snazší zákon porušovat a stát na to nedokázal zareagovat, aby dodržování autorských práv vynutil. Začala tedy fungovat klasická anarchie – rozhodovalo, kdo má větší klacek. Takže si autoři (nebo jejich zástupci) řekli, že když je nedokáže ochránit zákon, budou se chránit sami – a zavedli DRM. Zákon to následně zlegalizoval, při vědomí toho, že stát samotný autorská práva efektivně nechrání, zlegalizoval alespoň ten klacek autorů a určil pro něj jistá pravidla.

Mimochodem, na tom je krásně vidět princip akce a reakce – uživatelé si chtěli pro sebe urvat víc, autoři se samozřejmě začali bránit pomocí DRM a v legální rovině to odnesli i uživatelé, kterým se zmenšilo právo kopií pro osobní potřebu. Prostě je to pořád o hledání rovnováhy, a myslet si, že uživatelé pro sebe trvale urvou víc, je naivní.

Jinak já považuju za nešťastné, že stát rezignoval na ochranu autorských práv, a samozřejmě se tím vracíme do doby, kdy si každý autor musel svá práva chránit sám. Uživatelé jsou tím v důsledku samozřejmě biti, protože autoři se snaží nedávat svá díla z ruky, jenom vám je jednou předvést a to je vše. Vracíme se tím do doby galerií, knihoven a koncertů – autoři samozřejmě nebudou chtít používat knihtisk nebo gramofon ani nic modernějšího, pokud se tím vzdají kontroly nad svým dílem a nemají potřebnou ochranu ze strany státu.

Ale už se to nějak začíná hýbat a z různých stran je slyšet, že je potřeba autorské právo reformovat. Tak věřím, že se podaří odstranit přežitky jako užití pro osobní potřebu, že se definice užití více přiblíží „konzumaci užitku“ a nebude tak svázaná s technickými procesy, a že stát začne autorská práva opět chránit, aby se autoři mohli vykašlat na DRM a mohli zase lidem nabídnout, že si mohou knížku nebo gramofonovou desku (a jejich modernější ekvivalenty) koupit domů.

[Miroslav Šilhavý]

Takže si autoři (nebo jejich zástupci) řekli, že když je nedokáže ochránit zákon, budou se chránit sami – a zavedli DRM.

/.../

Jinak já považuju za nešťastné, že stát rezignoval na ochranu autorských práv, a samozřejmě se tím vracíme do doby, kdy si každý autor musel svá práva chránit sám. Uživatelé jsou tím v důsledku samozřejmě biti, ...

Toto bych rozebral, protože problém má dvě složky.

První je to, že legislativní proces je neohrabaný, zdlouhavý. Zákonodárce je konzervativní, opatrný. Když už se rozhoupe, i tak novelizace zákona trvá poměrně dlouho. Z tohoto pohledu mi přijde naopak lepší preferovat občanskoprávní vztahy před zásahy práva veřejného. Tento princip je víc vlastní Británii a USA. Nevýhodou je celková neefektivita: drobný hříšník musí zaplatit náklady sporu, které jsou v nepoměru s žalovanou částkou (u nás funguje advokátní tarif, ale pokud by se právo přiklonilo k této cestě, nebylo by pravděpodobně možné ho udržet).

Druhou složkou je to, že Policie i Státní zastupitelství jsou přetížené. Razí zásadu subsidiarity represe a odkazují poškozené na civilní řízení. Ale to jsme v začarovaném kruhu: náš systém je nastavený spíš k výkonu práva veřejného a uplatňování sankcí. Civilní právo je v určité nevýhodě, např. přísudky podle advokátního tarifu nepokryjí sazby právního zastoupení, přípravu na straně poškozeného nereflektují vůbec (poškozený musí na ochranu svého práva vynaložit práci zdarma, advokát stojí víc, než vysoudíte).

Stát by se zde měl rozhodnout, jestli tedy bude uplatňovat výkon v rovině civilního práva - ale pak je nutné zvýšit motivaci oprávněných osob. Nebo se bude dál přiklánět k výkonu veřejného práva a postihů. Pak je nutné zlepšit práci orgánů (ne)činných v trestním řízení.

[Martin Sivák]

Ale už se to nějak začíná hýbat a z různých stran je slyšet, že je potřeba autorské právo reformovat. Tak věřím, že se podaří odstranit přežitky jako užití pro osobní potřebu, že se definice užití více přiblíží „konzumaci užitku“ a nebude tak svázaná s technickými procesy, a že stát začne autorská práva opět chránit, aby se autoři mohli vykašlat na DRM a mohli zase lidem nabídnout, že si mohou knížku nebo gramofonovou desku (a jejich modernější ekvivalenty) koupit domů.

Nějaká forma užití pro osobní potřebu je v době internetu technologicky nutná. Například i webová stránka je autorské dílo, stažením dochází k užití a přitom ještě nevíte, jestli k němu máte oprávnění (i dnes je to šedá zóna, protože jde často o software). Tj Vaše řešení by bez dalších změn umožnilo velice snadno kriminalizovat uživatele a bylo by tudíž zneužitelné státní mocí i korporacemi.

Jsem tudíž silně proti absolutním zákazům, naopak si dovedu představit model založený třeba na vodoznacích a online kontrole přístupu. Tj na technologiích, které umožní snadné dohledání zdroje (omezení založená na DRM se ukázala jako dlouhodobě neefektivní). Navíc navržená "reforma" [2] teoreticky ještě více omezuje i tzv. Fair use (automatická detekce třeba nerozliší legitimní užití pro parodii ani citaci), takže zlepšení není v dohledu.

V rovině AZ se stále hovoří o právech autorů, jenže se běžně naprosto ignorují práva uživatelů. Jak může uživatel reklamovat špatnou kvalitu koncertu? Jak může porovnat kvalitu různých nahrávek před koupí nebo ji reklamovat po koupi? Pokud chcete narovnávat práva autorů, udělejte to samé i pro spotřebitele. Pokud autor chce svoji odměnu, já chci své právo na to se informovaně rozhodnout a bránit. Je to taktéž velice složité popsat pravidly, ale neměli bychom to jen proto ignorovat. EU se už začala snažit alespoň v rámci odstranění umělých bariér na volném trhu [1]

[1] http://publications.europa.eu/webpub/com/factsheets/digital/cs/ část Přenositelnost online obsahu
[2] například https://www.lupa.cz/clanky/reforma-copyrightu-a-clanek-13-zpusob-jak-znicit-dnesni-podobu-internetu/

[Miroslav Šilhavý]

Jsem tudíž silně proti absolutním zákazům, naopak si dovedu představit model založený třeba na vodoznacích a online kontrole přístupu. Tj na technologiích, které umožní snadné dohledání zdroje.

Podle mě tyto úvahy jsou nereálné. Je naopak potřeba prosazovat odpovědnost každého jednotlivce. Stejně jako nemůžete sebrat kolo opřené o pouliční lampu, nestahujte obsah, o kterém nejste přesvědčený, že je v pořádku. Podobný test způsobilosti děláme den co den: jízdní kolo nekoupíte od 10letého dítěte, polévku v jídelně si nenecháte nalít do špinavé misky nebo od nemytého kuchaře. Přitom i 10leté dítě může mít svolení rodičů, i zdánlivě špinavá miska může být jen opotřebovaná a s patinou, kuchař může být jen potřísněný od vaření téhož jídla, co budete jíst. Zde všichni chápeme, že se musíme v první řadě chránit sami. Proč se tomu tak bráníte v digitálním světě, kde jsou pravidla úplně stejná?

V rovině AZ se stále hovoří o právech autorů, jenže se běžně naprosto ignorují práva uživatelů. Jak může uživatel reklamovat špatnou kvalitu koncertu? Jak může porovnat kvalitu různých nahrávek před koupí nebo ji reklamovat po koupi? Pokud chcete narovnávat práva autorů, udělejte to samé i pro spotřebitele. Pokud autor chce svoji odměnu, já chci své právo na to se informovaně rozhodnout a bránit.

Jednoznačně máte právo reklamovat špatnou kvalitu koncertu. Prokazování je složitější, ale právo existuje úplně stejně.

U hudebních nahrávek ve skutečnosti riziko nenesete. Kamenné prodejny i e-shopy nabízejí ukázku zdarma. Jestli si vyberete prodejce, který to neumožňuje, je to tak trochu Váš problém. Z Vašeho příspěvku je patrné, že jste si rizik dobře vědom a rozhodujete se kvalifikovaně.

Já třeba odmítám kupovat auto, které mi prodejce nepůjčí aspoň na víkend. Neumím pochopit, jak někdo může vydat statisíce jen podle katalogu. Přesto se najdou lidé, kteří tak auto kupují. Ale najdou se i lidé, kteří si najdou správného prodejce.

Nechtějte, aby stát všechno reguloval. Lidi mají svoje mozky a musí si svá práva chránit sami. Zásah zákona je na místě jen tam, kde má jedna strana nějakou nepřiměřenou výhodu. Nahrávku, ani auto koupi nemusíte - ani jedno není životní potřeba.

[Filip Jirsák]

Nějaká forma užití pro osobní potřebu je v době internetu technologicky nutná. Například i webová stránka je autorské dílo, stažením dochází k užití a přitom ještě nevíte, jestli k němu máte oprávnění (i dnes je to šedá zóna, protože jde často o software). Tj Vaše řešení by bez dalších změn umožnilo velice snadno kriminalizovat uživatele a bylo by tudíž zneužitelné státní mocí i korporacemi.

Není nutná. Jak to řešíte, když se na webovou stránku díváte v práci? Užití pro osobní potřebu se na to nevztahuje, přesto to nějak zvládnete.

Jsem tudíž silně proti absolutním zákazům, naopak si dovedu představit model založený třeba na vodoznacích a online kontrole přístupu.

Nebavíme se tu o žádných zákazech, pouze o tom, kdo má mít jaká oprávnění. Technická opatření jsou prohra právního státu – nestačí právo, musíte to zajišťovat technicky, což znamená náklady navíc.

V rovině AZ se stále hovoří o právech autorů, jenže se běžně naprosto ignorují práva uživatelů.

Nikoli, před nástupem internetu byla práva autorů a uživatelů v rovnováze. Nástup internetu znamenal, že se na práva autorů začalo kašlat.

Jak může uživatel reklamovat špatnou kvalitu koncertu? Jak může porovnat kvalitu různých nahrávek před koupí nebo ji reklamovat po koupi? Pokud chcete narovnávat práva autorů, udělejte to samé i pro spotřebitele. Pokud autor chce svoji odměnu, já chci své právo na to se informovaně rozhodnout a bránit.

Aby tohle fungovalo, potřebujete právě vymahatelná autorská práva. Protože všechny ty vaše příklady znamenají, že vám má autor poskytnout autorské dílo bez nějakých ochran proti kopírování, a spoléhat se na to, že ho ochrání zákon. Pokud autor není chráněn, zavádí DRM a jiné ochrany proti kopírování a snaží se pokud možno autorské dílo vůbec nedat z ruky. Čímž samozřejmě vy přicházíte o práva něco reklamovat nebo vracet. Když autorovi zaručíte, že když od něj někdo získá autorské dílo na zkoušku a po vrácení si nechá kopii, bude postižen státem, bude autor ochotný půjčit vám autorské dílo na zkoušku.

[Miroslav Šilhavý]

Když autorovi zaručíte, že když od něj někdo získá autorské dílo na zkoušku a po vrácení si nechá kopii, bude postižen státem, bude autor ochotný půjčit vám autorské dílo na zkoušku.

Zde bych chtěl říct, že i v hmotném světě existují rizika. Občanský zákoník pamatuje na případy, kdy si něco necháváte vyrobit na zakázku. Taková věc je reklamovatelná pouze proti deklarovaným vlastnostem, ale neexistuje právo plnění vrátit. Takže když si objednáte namalovat obraz nebo vyrobit nábytek na míru od nějakého autora, předpokládá se, že jeho tvorbu znáte a jste si vědom rizika. Zde už pak máte možnost vymínit si kontrolu během tvorby, specifikovat si nepodkročitelné parametry. To, co ale nejde objektivně vyjádřit, to reklamovat nejde. Barvy, zabarvení hlasu, osobní angažovanost jsou neměřitelné. I největším hvězdám se stává, že některé koncerty jsou vydařenější, než jiné.

Dále by bylo dobré připomenout, že právo vrátit věc je zákonné novum, které má za účel pouze kompenzovat prohlédnutí téhož zboží v obchodě. Není to, opět, obecné právo, ale spíš výjimka kompenzující jinou nevýhodu.

V obchodě Vám prodejce nechá poslechnout klidně celý koncert na CD, ne jenom ukázku. Zkuste si zajít do jakýchkoliv hudebnin. Jediné, co prodejce zajímá je, že si neodnesete kopii (což je většinou znemožněno - přehrávač je speciální a sluchátka jsou napevno připojena). Ale ani toto není povinnost prodejce. Může také říct, že Vám na ukázku nic nepustí - a Vaše právo je prostě věc nekoupit.

Úplně to samé platí i při prodeji na internetu. K tomu ale byly přidány dvě výjimky: 1. možnost vrátit zboží bez udání důvodu (kompenzace za nemožnost prohlédnout si věc v obchodě), 2. výjimka z výjimky: nemožnost toto právo uplatnit u autorských děl, která by mohla být zkopírována a (tuším) u zboží se zakázkovými úpravami, s krátkou trvanlivostí a u spodního prádla. Ta ad 2. výjimka z výjimky je poměrně pochopitelná.

Prosím vraťme se zpět do hmotného světa. Základem jsou přirozené vztahy lidí. Internetové zákony se pouze snaží sblížit internet se světem lidí (=>), nikoliv naopak (<=).

[Ondřej Caletka]

V obchodě Vám prodejce nechá poslechnout klidně celý koncert na CD, ne jenom ukázku. Zkuste si zajít do jakýchkoliv hudebnin. Jediné, co prodejce zajímá je, že si neodnesete kopii (což je většinou znemožněno - přehrávač je speciální a sluchátka jsou napevno připojena). Ale ani toto není povinnost prodejce. Může také říct, že Vám na ukázku nic nepustí - a Vaše právo je prostě věc nekoupit.

Opravdu to není povinnost prodejce?

§ 2162

Připouští-li to povaha koupě, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby byly předvedeny její funkce.

§ 15

(1) Umožňuje-li to povaha výrobku a forma prodeje, je prodávající povinen na žádost spotřebitele výrobek překontrolovat nebo předvést.

Pokud by tam byla nějaká pečeť, pak by se to asi dalo svést na povahu výrobku, ale normální CD v normálním obchodě vám podle mě obchodník předvést musí.