...akorát si pak najde něco jinýho, na co bude nadávat úplně stejným způsobem 
Všechno to souvisí. Člověk je od přírody soutěživý. Někdo víc, někdo méně. Někdo se rád poměřuje s druhým konkrétním člověkem, někdo proti "systému". To je součást boje o přežití.
Zavedením pokročilého sociálního systému (zjednodušeně: dávek a dalších podpor) řešíte hromadně měřitelné jevy. K příkladu můžeme vzít institut oddlužení a pomoci lidem z dluhové pasti. Lze poměrně dobře odargumentovat, že lidé v dluhové pasti nás stojí víc, než je oddlužit, i to, že věřitel musí nést svoji část odpovědnosti za scoring dlužníka a včasné vymáhání. Na co se ale zapomíná je to puzení lidí k hledání nejlehčí cesty (vyhrát nad sousedem, vyhrát nad systémem). Ztrátu z oddlužení nese věřitel. Ten na ni musí vydělat na těch, kteří splácejí řádně. To je problém číslo jedna. Pak existuje určitá část lidí, kteří se zadluží jen protože celospolečensky rezonuje to, že je to pro ně jakš takš bezpečné. Jsou to často lidé, kteří nemají moc co ztratit. Mají už akorát tak nezabavitelný majetek a k vytváření jmění nemají ani podmínky, často ani výchovu.
Je proto poměrně pochopitelné, a asi i zprávné, že vznikají protichůdné tlaky. Jedni křičí, že stát zvýhodňuje nezodpovědné a druzí křičí z principu (proč by se měli měli nechat připravit o kus žvance?).
Myslím, že cestou by bylo lidem v nouzi (z jakéhokoliv důvodu) garantovat naprosté minimum. Zbytek zvýhodnění může být podmíněný. Slevy a dávky na děti školní docházkou. Ubytování formou státem provozovaných ubytoven s minimem komfortu, ale se všemi potřebami pro život a hygienu. Podporu v nezaměstnanosti podmíněnou starostí o zdraví a veřejně prospěšnými pracemi (nechť podporovaný aspoň tráví čas v práci, i kdyby jeho výkonnost byla nulová). To vše by dalo zbytku společnosti jasný signál, že stát zajistí přežití, ale ne komfort.
Velké téma jsou matky samoživitelky. Spousta jich je v nelehké situaci bez jakéhokoliv zavinění. Jenže uvědomme si, že tyto podpory vznikly po válce, kdy byla mužská populace značně zredukovaná a víc mužů mohlo být přelétavých, antikoncepce byla nulová. Jenže dnes se dá rodičovství plánovat, soud může střídavou péči nejen svolit, ale i nařídit. Je to nepopulární téma, ale bylo by prospěšné i na tomto "poli" ukázat, že za potomstvo mají odpovědnost hlavně rodiče. Stav, kdy se dva lehkovážně rozejdou, matka mermomocí požaduje děti do své péče a následně z toho padá na ústa a chce výhody od státu, je neudržitelný. To samé platí o rodičovské dovolené, kterou máme jednu z nejdelších na světě.
Stěhování za prací. Kapitola sama pro sebe. Češi "věří cihle". Čech není spokojený, dokud nebydlí "ve vlastním". Trh s nájemními byty je nulový. Pronajímají jen jednotlivci jednotlivcům. Na straně pronajímatele tím pádem nejde realizovat úspory z rozsahu, na straně nájemce je pak trvalá nejistota, kdy "pan domácí" bude chtít byt zpět a dá výpověď. To Čechy omezuje ve stěhování za prací. Není to jen lenost.
Úřady umějí lidem pomoci jen ve vyprojektovaných situacích, které jsou pokryty zákony plnými vyjímek. Na reálné životní situace neexistují příslušné rubriky, takže jedinou cestou je neustále podvádět. Např. to, že jakýkoliv přivýdělek znamená okamžitou ztrátu podpory - tedy: když už nepracuji, stát dělá vše pro to, abych nepracoval dál (nebo pracoval na černo).
Dál se i lidé musejí smířit s tím, že existují situace, ve kterých stát nedokáže pomoci, nebo nedokáže pomoci dostatečně rychle. Na tyto situace všude jinde existují funkční občanské spolky. U nás je "spolek" nebo "nezisková organizace" synonymem pro tunel na dotace a spíš sprosté slovo, než označením pro někoho, kdo umí pomoci.
Všechna tato témata, a mnoho dalších, by potřebovaly hlavně dobrou signalizaci od státu (od politiků). Aby stát vyjádřil, co opravdu chce. Zatím tu jsou jen neslaní, nemastní politici, bez jakékoliv představy o tom, jaký život má voličům vykreslit. Pak dlouho, dlouho nic a na konci sjou extrémní politické strany, které hlásají zjednodušená a tedy nerealizovatelná hesla.
192 Odpovědí
66439 Zhlédnutí