Mám s tím určité malé zkušenosti. Problémy jsou krom už zmíněné těžkopádnosti ještě dva:
1) Malá konzistence rozhodnutí. Jeden člověk má typicky nějakou ideu, podle které se řídí. Kolegium většinou ne.
2) Neexistující osobní zodpovědnost za rozhodnutí. Typicky někdo dá nějaký návrh. Já říkám "To je blbost, protože X" . Na moje varování se nedá a X nastane. Pokud to rozhodl člověk, tak mu ten problém hodím na hrb, ať si to vyřeší, když na mě nedal. U kolektivního rozhodnutí to ale není komu hodit na hrb.
To považujete za problémy kterého druhu rozhodování? U společného rozhodování je naopak dokonalá konzistence rozhodnutí (zejména u varianty jednomyslné shody - jedná se tak dlouho, dokud se všichni za rozhodnutí nemohou postavit) a vysoká osobní zodpovědnost (kdo dokáže být zodpovědný sám za sebe, je stejnou měrou zodpovědný i za společné rozhodnutí, není zde dvojí metr, kde by se mohl někdo na někoho vymlouvat nebo kdy by mohl vystupovat různě např. na základě toho, s kým mluví). Tedy společná idea je nakonec skutečně sdílená všemi lidmi a není jen v hlavě jednoho člověka. Z toho vyplývá ještě jeden benefit - a tím je obtížná manipulovatelnost. Pro přijetí rozhodnutí musí být shoda všech, takže nelze někoho např. podplatit.
Nevýhodou je skutečně hlavně náročnost (všichni lidé musí tímto způsobem chtít a umět pracovat, což klade vyšší nároky na výběr kolegů a dále náročnost na čas - rozhodování zabere to dost času). A samozřejmě, může dojít i k nějaké nepovedené karikatuře společného rozhodování, kdy lidé odkývnou něco, s čím ve skutečnosti nesouhlasí, nebo kdy se nějakou formou manipulace omezuje svoboda jednotlivých členů. To pak ale není společné rozhodování, ale nepovedený pokus o něj.
Takže má tato metoda unikátní vlastnosti a do určitého počtu lidí může dobře fungovat. Mluvím o společném rozhodování. Nejsem si ale jist, zda se holoarchií míní právě toto. Každopádně u i společného rozhodování si lidé (společně) stanovují kompetence a jejich míru (takže rozhodně nedělají všichni všechno). Ale těm kompetencím předchází právě to společné rozhodnutí a v případě potřeby se kompetence upravují tak, aby ze sebe mohl každý dát to nejlepší (což se často kryje s tím, že to lidi baví a cítí se lidsky docenění, což zvyšuje prestiž, osobní interesi a frustrační odolnost).