Proto spousta věcí v zemích bývalého svazu funguje jinak než na západě. Lidé nemají k ničemu úctu, protože před docela nedávnou dobou bylo všechno všech, takže vlastně nikoho.
Nejhorší v tomto ohledu podle mne bylo období tzv. normalizace: přežívání a rezignace na jakoukoliv změnu k lepšímu. Ale musí tomu tak být i 30 let po rozpadu svazu?
Docela by mne zajímalo, kolik je Vám let. Já za tzv. normalizace vyrůstal, pak vystudoval střední i vysokou, oženil se, měl děti, atd., atd. Až po plyšáku mi bylo odhaleno, jak strašně jsem trpěl.
To je v pořádku, člověk je tvor přizpůsobivý. Jsou lidé, co přežili obě světové války, koncentrák, odsun, komunisty a řeknou vám, že měli v podstatě šťastný život. Bohužel jsou tu miliony lidí, kteří takové štěstí neměli, ale ti už vám nic neřeknou...
V KLDR také normálně žijí lidé.
Spousta bezpáteřních lidí si díky podobným změnám režimů i hodně polepší.
Je třeba si uvědomit, že nic netrvá věčně, a ne vše se vyplatí zachraňovat. Aby mohlo něco nového vzniknout, musí občas něco starého ustoupit. Pokud ten dům není nějak extra hodnotný a vyjde levněji ho nahradit nečím lepším, tak není co řešit.
Starý dům zůstane starým domem. Pokud navíc vlhký dům zateplíte, kdo ví, co to udělá vevnitř za rok-dva.
Jestli do toho teče, tak můžou být shnilé krovy, stropní trámy,... to je pak nechat jen obvodové stěny... No to už bych to raději projel buldozerem.