Tady to zas vypadá.
Elektrorevize je o tom, že revizní technik přijde a shlédne všechny přístroje aktuálně či běžně ve firmě používané, ověří, jestli splňují normy. U některých výrobků to provede vlastním úsudkem, u některých zkontroluje homologační značku, u některých zkontroluje neporušenost šňůry. Účelem této práce je to, že narozdíl od domova, kde se každý o svoje zařízení staráme (minimálně o nich máme přehled), ve firmách se tato odpovědnost rozpadá. Každý zaměstnanec si zapojuje zařízení (neřešme v tento moment, jestli firemní, nebo vnesená). A nikdo už nesleduje, jestli se za nábytkem neprodřela šňůra, nebo jestli není jedna prodlužovačka přetížená rozdvojkami, ..., ... To je účel elektrorevize spotřebičů ve firmách. Není však cílem elektrorevize určovat, že NIC jiného se nesmí ve firmě používat. Naopak, smí. Smíte kupovat a donášet nová zařízení, ta budou zkontrolována při další revizi. (Obdobně, s autem nemusíte na technickou po výměně brzd, ale až v určeném intervalu, který považujeme za dostatečně bezpečný).
Druhou otázkou je používání vnesených přístrojů. To zaměstnavatel může zakázat, ale zde platí zásada přiměřenosti. Není postihnutelný zákaz vnášení např. zmíněných dobíječek na mobily. To už řešily soudy, i to, že zaměstnavatel přidával argument, že ho zaměstnanec okrádá o elektřinu. Soudy nalezly, že zaměstnavatel nemůže bránit připojení právě takového běžného zařízení, které odebírá naprosto zanedbatelné množství energie.
Třetí otázkou je, co by se stalo, kdyby od takto vnesené nabíječky vznikl požár. Pro vznik odpovědnosti zaměstnance by musela existovat příčinná souvislost - pokud od toho vznikl požár, příčinná souvislost existuje. Ale pro vznik odpovědnosti je ještě potřeba zavinění a to přinejmenším formou nevědomé nedbalosti. Za nedbalost ale nejde označit porušení čistě formálního předpisu, že se do práce nesmí nosit vlastní nabíječka. Nedbalostí by bylo právě přinesení podezřele zakoupené nabíječky, nebo dovezené z cizí země mimo EU, nebo vědomé používání poškozeného přístroje. Za nedbalost by bylo možno označit používání vnesených přístrojů do speciálních rozvodných sítí (např. s neuzemněnou pracovní nulou apod.). Zde je nutné se vyhnout formalismu, ale vycházet ze skutečného stavu. Pokud alibisticky zakážete všechno, u soudu to naopak v praxi firmě uškodí. Soud označí takovou směrnici za nesplnitelnou a nevykonatelnou, a s velkou rezervou bude brát i ty odstavce, které dávají smysl.
Do směrnic by neměly být opakované, natož nepřirozeně modfikované zkušenosti, které mají lidé z běžného občanského života. Je na místě do směrnice dát, že poslední na pracovišti zhasíná, není už potřeba vysvětlovat že na to je vypínač a jak funguje. Je potřeba upozornit na to, že elektropřístroje jsou nebezpečné a že firma má sjednaného technika / revizáka, pokud si zaměstnanec nebude jistý, ale není na místě psát, že zaměstnanec není oprávněn zapojit vidlici do zásuvky. Čím víc budete vyjmenovávat zákazy, tím víc se rozumí, že nevyjmenované body jsou naopak povolené. Takže byste pak musel vyjmenovat, že je zakázáno rozebírat přístroje a elektroinstalaci, že je zakázáno strkat do elektrické zásuvky cokoliv jiného než schválenou elektrovidlici, ..., ... Asi by stálo za to vyjmenovat i to, co je levá a pravá strana (kdyby to někdo nevěděl?)... Hovadina. V předpisech se musí vycházet z předpokladu obecných znalostí a upřesňovat jen to, co ve skutečnosti dává smysl upravovat jinak, než je zvykem.
Počítač si ve firmě můžete složit, ale pro zaměstnavatele to představuje zbytečný problém navíc, kdyby se cokoliv stalo. To už jsem psal výše. Jsou firmy, které tato rizika nechtějí podstupovat, protože se potřebují soustředit na svoji práci.