Postih při stahování Torrentů v ČR

[Miroslav Šilhavý]

@Martin Sivák:

Předně, já zde neobhajuji OSA. Jejich postupy jsou mnohdy velmi podivné - nicméně, v právním státě má každý možnost prosazovat svoji myšlenku a obhájit si ji před soudy. Potud k OSA.

Co se týče volného užití, vím, že existují názory, které citujete. Existovaly už roky, ale vždy jsem zastával názor, že se jedná o špatný výklad práva. ESD nakonec v podobné věci rozhodl, což nemá descendentní vliv na rozhodování českých soudů. Má to ovšem vliv na to, jak se i české soudy budou dívat na uplatnění příslušné evropské směrnice.

Zmínil jste poslech hudby. Podle mě je zásadní rozdíl, když je hudba vysílána (obvykle v nižší kvalitě - rádia či hudební televize nemají zrovna dobrou kvalitu); ta hudba Vám není k dispozici, nemůžete se rozhodnout, kdy si ji pustíte, jestli máte zrovna náladu na to, či ono. A je rozdíl, když si tu samou hudbu, kterou slýcháváte v rozhlase, opatříte jako nahrávku, kterou máte plně k dispozici, můžete si ji pustit kdykoliv, kdekoliv, pozastavit, ... Nelze tedy dovozovat, že když je něco vysíláno, že si to smíte pořídit i jinou cestou.

Dále, jakkoliv nemám OSA rád, tak zastupuje umělce - funguje tam určitý způsob přerozdělení peněz, ale ten mě víceméně nezajímá. To je oblast zájmu mezi umělci a OSA. Pro mě je tím, kdo poskytuje licenci k užití díla autor, nebo ten, na koho výkon práv úplně, nebo z části převedl. V našem případě je to OSA ex lege. Opět, mě nezajímá, že OSA má výsadní postavení ze zákona, to je věc umělců a OSA a zákonodárců.

Podle mě je bez pochyb, že nemohu užívat dílo, ke kterému nemám práva. Právo užití může vzniknout různými způsoby, většinou vzniká kupní smlouvou nebo konkluzí: zakoupením nosiče, stažením veřejně přístupného díla. Zde je ovšem jedno velké ALE: pokud se chci dovolávat toho, že je dílo k volnému užití, musím k mít důvod si to myslet. Buďto mi tuto informaci nějakým způsobem sdělil držitel práv (např. přípisem k filmu, že je volně k užití), nebo to musí být všeobecně známá informace. Jinak nejste v dobré víře a nemáte se cizího díla dotýkat.

Přiměřeným zásahem do práv vlastníka mohou být hraniční situace. Např. užití díla k nějaké studii, rešerši - tedy tam, kde není účelem rozšířit publikum, aniž by autor dostal odměnu. Pokud ale jde o užití, kde by mu za správných okolností odměna náležela, jedná se o nepřiměřený zásah do práv. Zde vůbec nejde o výši té částky, jestli jde o pět korun nebo o pět set, ale právě o tu přiměřenost. Dalším přiměřeným zásahem by bylo např. to, že byste vyprodal celé kino, z tržby odvedl podíl, ale do hlediště byste pustil zdarma ředitele kina, nebo zástupce české distribuce apod. - opět, v kontextu, jedná se o přiměřený zásah.

Myslím, že jste si spletl pojem přiměřenosti se závažností (tj., řekněme, s výší škody). Nepřiměřený může být i méně závažný zásah do práv, než jiný, závažnější, který bude považován za přiměřený. Příklad: moje dítě dostává kapesné 150 Kč na týden. Pokud mu někdo sebere 100 Kč, je to nepřiměřeně moc. Pokud mně někdo sebere 100 Kč, nebudu to vůbec řešit a oželím je. Závažnost stejná, relace (přiměřenost) jiná.

[Reklama]

[Filip Jirsák]

Pořád totiž neumíte odpovědět na tu základní otázku - co je to nelegální zdroj a jak ho poznám. Obvykle budu tušit, že možná není v pořádku.. ale.. je to dost pro plošný zákaz? Nebo by měl být výklad spíše ve prospěch uživatele?

Na tuto otázku ale potřebujete znát odpověď pouze tehdy, když se chcete pohybovat na hraně zákona. Pak je to ale s dovolením váš problém a vaše riziko. Já se na to dívám z pohledu běžného uživatele.

Když jdu po ulici, tak si nestěžuju, že všude chybí cedulky, jak dlouho je tam ta věc odložená, neřeším, jak poznám, že jsou pravé atd. Prostě předpokládám, že všechny věci okolo mne někomu patří, i když to na nich není napsané a i když by bylo snadné vzít si je. Žádný problém s plošným zákazem nesahat na cizí věci nemám, protože prostě vycházím z jednoduchého pravidla, které je v naší společnosti tak hluboce zakořeněné, že ho považujeme za přirozené – když to není moje, tak na to nesahám. Vůbec netuším, proč bych se ve světe autorských děl měl chovat jinak, nemám žádné nutkání užívat každé autorské dílo, které se kolem mne mihne. Nepotřebuju umět rozeznat nelegální zdroj, protože pokud nejsem přesvědčený, že jde o zdroj legální, tak si ho prostě nevšímám. Že se tím ochuzuju i o autorská díla, k jejichž užití bych práva měl? Ano, ale mělo by mně to nějak trápit? Když chci kolo, nebudu koukat na ulici, které kolo bych si mohl legálně přivlastnit, ale půjdu do prodejny kol. A když chci vidět nějaký film, podívám se na Google Play nebo na Amazon. Uznávám, že třeba s bazarovými koly to bude komplikovanější a k té hraně zákona se přiblížím víc, ale tam je také potřeba, aby se to prostředí pročistilo – to znamená aby lidé chtěli autorská díla, o jejichž legálnosti nebudou pochybovat, místo současného stavu, kdy spousta lidí nemá problém s tím, že je to nelegální, ale hlavně řeší, aby se vyhnuli postihu.

[Miroslav Šilhavý]

Když chci kolo, nebudu koukat na ulici, které kolo bych si mohl legálně přivlastnit, ale půjdu do prodejny kol.

Hezky jste nahrál na příměr s tou hranou zákona a s dobrou vírou. Když bude kolo odložené u popelnic a bude tam ležet delší dobu (den?), myslím, že už můžete být v dobré víře a považovat ho za opuštěné. Správně byste si ho ani tak neměl přivlastnit, ale s převážnou pravděpodobností nikomu nezpůsobujete újmu. (Technicky vzato opuštěná věc, i když si ji přivlastníte, patří státu, viz § 1045 - 1050 OZ).

V digitálním světě by to mělo být stejné. Pokud najdu film (dokument) k dispozici na www.ct.cz, myslím, že mohu být v dobré víře a shlédnout ho.

[Martin Sivák]

@Miroslav Šilhavý

Ano, já také vím, že existuje i ten přísnější výklad a úplně mě netěší, že se k němu ESD přiklonil (i když to rozhodnutí je složitější). Přijde mi, že dává příliš mnoho zodpovědnosti koncovému uživateli namísto řešení samotného sdílení, kde je to naopak naprosto jasné a bez diskuze. Vymahatelnost na koncových uživatelích je totiž špatná a málo efektivní, a proto to ten zákon staví do pozice nástroje, který se vytáhne jen, když je potřeba na někoho konkrétního. A to nemám rád.

Určitou předvídatelnou "šedou oblast" považuji za rozumný kompromis mezi přísností a vymahatelností. I za cenu té náhradní odměny.

Co se OSA, jejích praktik a financování týče, byl bych rád za přísnější kontrolu a rozumnější pravidla pro nakládání s prostředky nezastupovaných autorů. Přece jen je to organizace určená zákonem jako správce poplatků a měly se na ni tudíž vztahovat i nevýhody - transparentní hospodaření, zákon o svobodném přístupu k informacím a podobně. Zmínil jsem ji proto, že její fungování také spadá do působnosti AZ.

[Martin Sivák]

@Filip Jirsák

Prosím nepoužívejte příměry z "fyzického světa". Takzvané "duševní vlastnictví" je natolik jiné (krádež vs. neoprávněné užití / kopie), že ty přirovnání nikdy nesedí.

Způsob distribuce umění, který tu řešíme, je velice novodobou záležitostí (nejstarší existující záznam zvuku je kolik? 130 let starý?). Porovnejte to se současnou délkou (70 let od smrti posledního autorů) ochrany dle smluv a s původním konceptem (v USA třeba max 14+14 let). Je skoro s podivem, že od zavedení copyrightu se nějaké dílo do public domain vůbec dostalo.

[Reklama]

[Miroslav Šilhavý]

Přijde mi, že dává příliš mnoho zodpovědnosti koncovému uživateli namísto řešení samotného sdílení, kde je to naopak naprosto jasné a bez diskuze. Vymahatelnost na koncových uživatelích je totiž špatná a málo efektivní, a proto to ten zákon staví do pozice nástroje, který se vytáhne jen, když je potřeba na někoho konkrétního. A to nemám rád.

Tak zde se neshodneme. Já jsem jednoznačně a ve všech oblastech za osobní odpovědnost jedince, snad vyjma sociálního a zdravotního systému, které považuji za evropskou přednost. A i u těch bych nechal víc odpovědnosti na jedinci. Stát má lidem utírat zadekky jen v těch nejnutnějších případech, jinak by měly být základem společnosti soukromoprávní vztahy. I důchod bych dával od určitého ročníku už jen minimální, zbytek nechal na každém, ať si rozhodne, co za života udělá se svými vydělanými penězi.

Co se OSA, jejích praktik a financování týče, byl bych rád za přísnější kontrolu a rozumnější pravidla pro nakládání s prostředky nezastupovaných autorů. Přece jen je to organizace určená zákonem jako správce poplatků a měly se na ni tudíž vztahovat i nevýhody - transparentní hospodaření, zákon o svobodném přístupu k informacím a podobně. Zmínil jsem ji proto, že její fungování také spadá do působnosti AZ.

Poplatky OSA nejsou nijak vysoké, netvoří překážku pro žití a podnikání, takže do toho bych se nepletl. Co se týče jejich hospodaření, opět se přikláním víc k občanskoprávní cestě (tedy ať si OSA kontrolují autoři, s jejich penězi hospodaří), než aby to kontroloval stát. Transparentnost je na místě tam, kde neexistuje nikdo, kdo by měl sám přirozený zájem kontrolovat činnost.

[Miroslav Šilhavý]

Takzvané "duševní vlastnictví" je natolik jiné (krádež vs. neoprávněné užití / kopie), že ty přirovnání nikdy nesedí.

Na tom v principu není vůbec nic jiného. Něco koupíte, směníte nebo vytvoříte, a ta věc je k plné dispozici jen Vám. Vy si můžete určit, jestli a komu prodáte své auto, jestli a komu necháte shlédnout svůj film. Ten, kdo na něj nevynaložil ani peníze, ani vlastní úsilí, nemůže se ničeho domáhat. Přesto je autorský zákoník vstřícný zájmům společnosti, proto patenty a autorská práva po nějaké době vyprší - což není žádná samozřejmost, ale výjimka z přirozeného pravidla (a výjimky se musí vykládat co nejúžeji, jinak se z výjimky stane pravidlo). Dále autorský zákon v některých případech připouští např. novinářskou licenci, kopie pro osobní užití, ... Ale to všechno jsou opět JEN VÝJIMKY z pravidla nedotknutelnosti.

Bohužel, někteří razí tezi, že vytvořením kopie neubude z originálu a začínají razit přesně opačnou tezi: že je normální užívat něco, co mi nikdo nedovolil.

[Filip Jirsák]

Prosím nepoužívejte příměry z "fyzického světa". Takzvané "duševní vlastnictví" je natolik jiné (krádež vs. neoprávněné užití / kopie), že ty přirovnání nikdy nesedí.

Tady se ovšem bavíme o právu a vůbec nezáleží na tom, zda předmět toho práva má fyzickou podobu nebo ne. Nezáleží na tom, zda jde o kolo opřené na ulici o lampu nebo videosoubor někde na internetu – v obou případech jde jenom o to, za k tomu přistupujete „když mi nic technicky nebrání to používat, budu to používat“, nebo zda k tomu přistupujete „nic o tom nevím, takže budu předpokládat, že je to někoho jiného – a pokud to budu chtít používat, půjdu do obchodu a koupím si vlastní“.

Způsob distribuce umění, který tu řešíme, je velice novodobou záležitostí (nejstarší existující záznam zvuku je kolik? 130 let starý?). Porovnejte to se současnou délkou (70 let od smrti posledního autorů) ochrany dle smluv a s původním konceptem (v USA třeba max 14+14 let). Je skoro s podivem, že od zavedení copyrightu se nějaké dílo do public domain vůbec dostalo.

Knihtisk je trochu starší. Ale hlavně s ochranou autorských práv nikdy nebyly takové problémy, jako v době masového rozšíření internetu. A opravdu nejde o to, že by to lidé nechápali, že by nevěděli, že to autorské dílo někdo musel vytvořit a che za to odměnu úplně stejně, jako když někdo vyrobí židli nebo auto. problém je jenom v tom, že lidi rádi něco získávají zadarmo a neradi domýšlejí důsledky. Ono je to úplně stejné s Googlem, Facebookem nebo internetovými médii zadarmo. U Facebooku je to o to pikantnější, že tam jsou tím nejvíc postiženi přímo ti lidé, kteří to mají zadarmo – ale stejně to chtějí. Rozdíl je v tom, že Google, Facebook nebo internetové deníky zdarma jsou legální, u autorských děl drtivá většina lidí tuší, že to v pořádku není a většina ví, že s tou legálností je to na hraně a často jsou za ní – ale stejně jim to stojí za ten pocit, že to nějak obelstili a urvali pro sebe víc.

[Martin Sivák]

Na tom v principu není vůbec nic jiného. Něco koupíte, směníte nebo vytvoříte, a ta věc je k plné dispozici jen Vám. Vy si můžete určit, jestli a komu prodáte své auto, jestli a komu necháte shlédnout svůj film.

Fyzickou věc mohu například reklamovat, nebo dokonce vrátit pokud mi nevyhovuje. Mohu ji téměř bez omezení zničit, rozebrat, využít na další tvorbu. U hudby ani filmů tuto možnost jako kupující reálně nemám (a to vůbec nemluvím o DRM). Těch rozdílů je samozřejmě více a opravdu jsou to z hlediska pravidel dva různé světy.

Bohužel, někteří razí tezi, že vytvořením kopie neubude z originálu a začínají razit přesně opačnou tezi: že je normální užívat něco, co mi nikdo nedovolil.

Ale už nemohu zabránit převyprávění příběhu sousedovi (lidová slovesnost, pohádky). V době přednahrávací bylo extrémně nákladné umění kopírovat. Bard se mohl naučit dílo od "kolegy". Umění bylo placené jiným způsobem (vystoupení, dary, mecenáši). Postupem času skladby zlidověly. To už je za současných podmínek téměř nemožné.

Problém je právě v té definici užití, která je u AV děl velice široká a v délce ochrany díla. A pak v tom, že kopie je dnes sice velice snadná pro "piráta", ale i pro autora / vydavatele což není úplně vhodně reflektováno.

Mimochodem porovnejte právní situaci třeba sochařů, malířů a hudebníků. Sochař i malíř jsou mnohem více v situaci řemeslníka, který dostane zaplaceno za dílo pouze jednou, případně ze vstupného dle smlouvy s nějakým muzeem. Nedostávají platby za každé shlédnutí. A je to čistě proto, že jejich tvorbu nelze tak snadno kopírovat. A pokud vyrobí příliš mnoho kusů, tak ztratí uměleckou ochranu.

Proto opravdu nelze snadno porovnávat fyzické a duševní vlastnictví. Ten průnik je téměř čistě finanční.

[Martin Sivák]

Tak zde se neshodneme. Já jsem jednoznačně a ve všech oblastech za osobní odpovědnost jedince,

Ale jen tam, kde bude jednoznačně znát následky svého jednání z hlediska zákona. U AZ toto podle mě bohužel v tuto chvíli neplatí, protože následky nemůže odhadnout. Existuje šedá zóna, která je tolerovaná, ale taky se může stát exemplárním příkladem. Já prostě nemám rád špatně vymahatelné a selektivně vymáhané právní normy.

Poplatky OSA nejsou nijak vysoké, netvoří překážku pro žití a podnikání, takže do toho bych se nepletl. Co se týče jejich hospodaření, opět se přikláním víc k občanskoprávní cestě (tedy ať si OSA kontrolují autoři, s jejich penězi hospodaří), než aby to kontroloval stát. Transparentnost je na místě tam, kde neexistuje nikdo, kdo by měl sám přirozený zájem kontrolovat činnost.

Autoři nemohou OSA kontrolovat pokud nejsou členy. Malí autoři se jimi ani nemohou reálně stát. OSA ze zákona hospodaří i s prostředky nezastupovaných autorů. Všechny veřejné produkce platí poplatky ze zákona. Všichni majitelé televizí a rádii ve veřejných prostorách platí poplatky dle zákona. Tj. je tam příliš mnoho zákonných povinností pro neautory na to, abych se mohl k OSA chovat jako k čistě soukromé organizaci.

[Miroslav Šilhavý]

Fyzickou věc mohu například reklamovat, nebo dokonce vrátit pokud mi nevyhovuje. Mohu ji téměř bez omezení zničit, rozebrat, využít na další tvorbu. U hudby ani filmů tuto možnost jako kupující reálně nemám (a to vůbec nemluvím o DRM). Těch rozdílů je samozřejmě více a opravdu jsou to z hlediska pravidel dva různé světy.

Reklamace, vrácení - to všechno NEJSOU přirozená práva, ale opět (pozitivní) výjimky. (Přirozené právo je to, co mezi sebou praktikují děti, nebo méně "civilizací" dotčená etnika). Stačí se podívat do vyspělých USA, tam nemáte skoro žádná práva ze zákona, většina práv je smluvních a mimo jiné i jimi mezi sebou bojují konkurenti.

Problém je právě v té definici užití, která je u AV děl velice široká a v délce ochrany díla. A pak v tom, že kopie je dnes sice velice snadná pro "piráta", ale i pro autora / vydavatele což není úplně vhodně reflektováno.

Aha, začínáme se dobírat jádru pudla. Vám přijde prostě nehorázné, kolik si průmysl kolem autorských děl vydělá. Vy byste chtěl, aby se snížením nákladů klesla i prodejní cena. No, potěš. Zaplaťbůh, cenu určuje nabídka a poptávka, nikoliv rada moudrých (to jsme tu zažívali 40 let, hospodářství bylo pleite). Pokud bude hudba nebo filmy drahé, pak je to důvod, aby je lidé nesledovali, ale ne ke "kradení".

Mimochodem porovnejte právní situaci třeba sochařů, malířů a hudebníků. Sochař i malíř jsou mnohem více v situaci řemeslníka, který dostane zaplaceno za dílo pouze jednou, případně ze vstupného dle smlouvy s nějakým muzeem. Nedostávají platby za každé shlédnutí. A je to čistě proto, že jejich tvorbu nelze tak snadno kopírovat. A pokud vyrobí příliš mnoho kusů, tak ztratí uměleckou ochranu.

Mýlíte se. I sochař a malíř si může nechat platit za každé shlédnutí. Z hlavy mě napadají výstavy děl Andyho Warhola, které putují kolem celého světa. Dědicové malířů, socharů provozují malá muzea a také si nechají platit za každou návštěvu.

Nebo může sochu, obraz jednorázově prodat.

Ve skutečnosti, u filmů či hudby samotní autoři většinu práv také jednorázově prodávají, filmovým nebo nahrávacím studiům. A ty, stejně jako pořadatel putovní výstavy, starají se o to, aby dostaly za každé shlédnutí zaplaceno.

[Filip Jirsák]

Fyzickou věc mohu například reklamovat, nebo dokonce vrátit pokud mi nevyhovuje. Mohu ji téměř bez omezení zničit, rozebrat, využít na další tvorbu. U hudby ani filmů tuto možnost jako kupující reálně nemám (a to vůbec nemluvím o DRM). Těch rozdílů je samozřejmě více a opravdu jsou to z hlediska pravidel dva různé světy.

Nikdo nezpochybňuje, že fyzické a nehmotné věci se v něčem liší – což jste vy ukázal ve svém textu. Všimněte si, že jste jako příklad použil kupujícího – poprvé v této diskusi, která začala torrentem, kde žádný kupující není. Podstatné je, zda se liší oprávnění k užitku z těch věcí – o tom se tu bavíme. Podle mého názoru se to neliší. Protože vznik toho oprávnění je v naší společnosti vázán na lidskou práci – a ta se neliší v závislosti na tom, zda se ta práce projevuje na něčem hmotném nebo nehmotném.

Problém je právě v té definici užití, která je u AV děl velice široká a v délce ochrany díla. A pak v tom, že kopie je dnes sice velice snadná pro "piráta", ale i pro autora / vydavatele což není úplně vhodně reflektováno.

Podle mne je definice užití u autorských děl naopak úzká, řeší se jen technicky, a každou chvíli se pak někde objevuje, že něco je užití v běžném smyslu slova, ale není to užitím dle autorského zákona. Například když se díváte na obraz – v běžném významu slova „užití“ ten obraz užíváte, protože proto byl přece namalován a proto vy na něj koukáte, protože z toho pohledu máte nějaký užitek, přináší vám to potěšení apod. Ale z hlediska autorského práva to není užití, protože tam nedochází k nějaké technické manipulaci, je to pouze mezi vámi a obrazem, a do toho se autorské právo nechce pouštět.

Pak v tom samozřejmě mají lidé zmatek, protože to, co je podstatné, tedy dílo „si užívat“ často není chráněné, zato jsou chráněné různé nezajímavé technické procedury, které jsou často akorát nutným zlem k tomu, abychom si mohli „dílo užít“.

A pak v tom, že kopie je dnes sice velice snadná pro "piráta", ale i pro autora / vydavatele což není úplně vhodně reflektováno.

Jak by to mělo být reflektováno? V cenách kopií to reflektováno je, ale ta přirážka za náklady na kopírování byla vždycky nízká, podstatný je ten podíl na ceně za vytvoření autorského díla.

Nedostávají platby za každé shlédnutí. A je to čistě proto, že jejich tvorbu nelze tak snadno kopírovat.

Nikoli, to vůbec nesouvisí s možností kopírování. Nejspravedlivější by samozřejmě bylo platit za možnost shlédnutí, protože to je ten užitek, který z toho divák má. Jenže do takovéhle definice autorských děl se nám nechce, nechceme jít do toho, že budeme mít „právo dívat se“.

Proto opravdu nelze snadno porovnávat fyzické a duševní vlastnictví. Ten průnik je téměř čistě finanční.

Ale vždyť „fyzické vlastnictví“ nebo „duševní vlastnictví“ jsou jen právnické termíny. Co je to „fyzické vlastnictví“? Jak to vypadá, když něco „fyzicky vlastníte“? Ve skutečnosti je to jenom tak, že máte práva, oprávnění (což je společenský konstrukt) k užitku z něčeho. Kolo „vlastníte“ pro to, abyste na něm mohl jezdit, a film „vlastníte“ pro to, abyste se na něj mohl koukat. Vůbec nejde o to kolo nebo o ten film, jde o to ježdění a koukání.

Existuje šedá zóna, která je tolerovaná, ale taky se může stát exemplárním příkladem. Já prostě nemám rád špatně vymahatelné a selektivně vymáhané právní normy.

Vždycky bude nějaké jednání na hraně zákona – řešením není tu hranu posouvat pořád dál, ale držet se do ní dál. Že je u AZ široká šedá zóna, tedy něco, co je za hranicí zákona, ale reálně se to netrestá, to je problém – který ale má jen dvě řešení, buď se z té šedé zóny dobrovolně stáhnout do bílé zóny, nebo začít trestat i tu šedou zónu a většinu lidí z ní vytlačit. Mně připadá prozíravý ten první způsob, protože při tom vytlačování to určitě bude fungovat tak, že na jednoho spravedlnost dopadne a na druhý, který je hned vedle a dělá to samé, tomu unikne. Jenom mne překvapuje, kolik lidí se domáhá toho být v té šedé zóně a chtějí hlavně znát kličky, jak se v té šedé zóně udržet co nejdéle, místo toho, aby řešili, jak z ní co nejdřív vypadnout.

[Miroslav Šilhavý]

Ale jen tam, kde bude jednoznačně znát následky svého jednání z hlediska zákona. U AZ toto podle mě bohužel v tuto chvíli neplatí, protože následky nemůže odhadnout. Existuje šedá zóna, která je tolerovaná, ale taky se může stát exemplárním příkladem. Já prostě nemám rád špatně vymahatelné a selektivně vymáhané právní normy.

Ehm, jaksi aby si mohl člověk posoudit, jestli se mu to vyplatí risknout? Kdepak, pane, zákony je potřeba dodržovat i tam, kde není sankce. Přečtěte si OZ, u drtivé většiny ustanovení neexistuje odpovídající sankce v přestupkovém nebo trestním zákoně.

Prvotní je vždy civilní odpovědnost (nastudujte si pravidlo subsidiarity represe). Takže pokud stáhnu nelegálně dílo, jsem v první řadě odpovědný buďto za škodu (tj. pokud oprávněné osobě umenším majetek / příjmy), nebo povinen k platbě z důvodu bezdůvodného obohacení. Pokud chcete být pedant, tak jako své riziko, pokud třeba jen shlédenete film, počítejte obvyklou cenu v digitální nebo bluray nebo dvd distribuci. Přes tuto částku by odpovědnost jít podle mě neměla.

Druhotnou je trestní odpovědnost. K té se přistupuje teprve ve chvíli, kdy se civilní urovnání jeví jako nedostatečné pro ochranu společnosti. Např. podvodník musí být potrestán, i když nahradí, co způsobil - protože jinak by se vyplatilo páchat podvody: když na Vás přijdou, vrátíte, co jste získal. Když na Vás nepřijdou, vyděláte. To by nestačilo, proto je nutné přistoupit k postihu - pokutě či trestu odnětí svobody (zákazu činnosti, propadnutí věci apod.). Trestní odpovědnost, její maximální hranice v našem případě vyčtete z § 268 a násl. Trestního zákoníku.

Takže není vůbec pravdivé, že nevíte, co může nastat. Můžete se domnívat, že ve skutečnosti nebude ani tlak na nahrazení škody tak velký, ani na odpovědnost za přestupek (do 5000 Kč škody) nebo za trestný čin (nad 5000 Kč škody) nebude uložena v maximální sazbě. Ale to už je Váš risk, jestli to správně odhadnete.

Autoři nemohou OSA kontrolovat pokud nejsou členy. Malí autoři se jimi ani nemohou reálně stát. OSA ze zákona hospodaří i s prostředky nezastupovaných autorů. Všechny veřejné produkce platí poplatky ze zákona. Všichni majitelé televizí a rádii ve veřejných prostorách platí poplatky dle zákona. Tj. je tam příliš mnoho zákonných povinností pro neautory na to, abych se mohl k OSA chovat jako k čistě soukromé organizaci.

Poplatky jsou vybírány pro autory. S těmi poplatky nemáte co do činění. Jako soukromá osoba většinou vůbec ne. Jste-li provozovatel rozhlasové stanice, nebo restaurace kde pouštíte hudbu, uzavřete smlouvu a víte, jestli je výhodná nebo není. Můžete vyjednávat a rozhodnout se, jestli využijete služeb těch, které OSA zastupuje.

Vybrané peníze se Vás netýkají už vůbec. Ty mají přijít do rukou autorům a myslím si, že je čistě na nich, aby si po svých právech šli.

To nesmíte zaměňovat s veřejnoprávními institucemi (ČT, ČRo, ...), kde neexistuje žádná osoba, která by měla práva a měla zájem řešit hospodaření. Tam je naopak velký důvod pro transparentnost. Já sám bych přidal podmínku transparentnosti ještě do hospodaření neziskových organizací, protože ty mají daňové úlevy - tj. o to méně má můj stát peněz.

[Miroslav Šilhavý]

Kolo „vlastníte“ pro to, abyste na něm mohl jezdit, a film „vlastníte“ pro to, abyste se na něj mohl koukat. Vůbec nejde o to kolo nebo o ten film, jde o to ježdění a koukání.

Nezapomeňte, že i film může být jízda, a že i na kolo se můžete jen koukat :-).

Jenom mne překvapuje, kolik lidí se domáhá toho být v té šedé zóně a chtějí hlavně znát kličky, jak se v té šedé zóně udržet co nejdéle, místo toho, aby řešili, jak z ní co nejdřív vypadnout.

Taky mi přijde, že je to jako když jsme chodili na základní školu. Když mi rodiče něco přikázali, hned jsem zjišťoval, jaký může být trest. A podle toho se mi to vyplatilo či nevyplatilo risknout (v případě prohřešku si toho často rodič nevšiml).

Je také příznačné, že se toho domáhají zejména ti, kteří nikdy nic na tomto poli nedokázali. Nevydali písničku, nenatočili film, nenapsali knihu. Takovým se pak velmi lehce rozhoduje o tom, co má kdo poskytnout levněji nebo zdarma.

Zajímalo by mě, jak by se tito kolegové tvářili, kdyby jim jejich zaměstnavatel řekl: "Tak, milý Martine, sice jsi pro naši firmu minulý měsíc pracoval, nicméně davy lidí nám rozebraly všechno co jsme vyrobili a zaplatili za to jen zlomek ceny. Tu máš jen zlomek výplaty." Asi by zaměstnanec řekl: "Mě to nezajímá, to jsou vaše rizika, já jsem práci odvedl a chci celou mzdu." Ale zaměstnavatel by řekl: "Nojo, když ale oni se SHODLI na tom, že nám zaplatí jen zlomek požadované ceny." Kdo by se spokojil jen s částečnou mzdou, když "lidé se rozhodli"?

[Martin Sivák]

Bavíme se tu o českém, případně evropském právu. Tj reklamace a vrácení zboží jsou standardem už mnoho let a pro autorská díla neplatí. Takže je to naopak negativní příklad. A vzhledem ke kvalitě (Loudness war) zvuku na většině CD... jako reklamační důvod to ovšem samozřejmě neprojde. A vrácení ve 14 denní lhůtě u CD/DVD není možné. I když kvalitu zvuku jinak posoudit nemůžete.

Ne opravdu mi primárně nevadí cena za autorská díla, ale nesouhlasím s tím, že je určena poptávkou. Částečně sice nejspíše ano, ale úplně klasická pravidla nabídky, poptávky a nákladů tam neplatí. Protože u AV děl je dost komplikované mluvit o konkurenci. Je typicky jen jeden vydavatel pro daného autora. Lidé mohou mít v oblibě autora, ale často nemají možnost ho podpořit například návštěvou koncertu. O tomto zrovna před pár dny vyšel mimochodem velmi kvalitní rozhovor taktéž na Technetu (se zvukařem Allenem Sidesem).

> Můžete vyjednávat a rozhodnout se, jestli využijete služeb těch, které OSA zastupuje.

Nemůžete. Stačí mít jediný přijímač (i vypnutý) a musíte ze zákona zaplatit. Ani smlouva s autorem Vás této povinnosti nezbavuje. Stejně tak jako autor hrající svou vlastní tvorbu má poměrně přísné povinnosti.

> Ty mají přijít do rukou autorům a myslím si, že je čistě na nich, aby si po svých právech šli.

Ano, jenže malí autoři nemají možnost získat odměnu, pokud přesně nevyjmenují kde, kdy a co se hrálo. Z poplatků vybraných na základě paušálu profitují jen členové. A tím se nestanete dokud nejste zastupován 5 let, neplníte minimální objem odměn a neodsouhlasí vás VH OSA (podmínky přímo z jejich webu). Toto nejsou podmínky, které chci vidět u organizace zvýhodněné zákonem. Autoři nemají možnost zvolit si jinou agenturu, OSA je určena zákonem (ten důvod pro to mít jednoho správce je jasný a správný, ale provedení kulhá).

OSA jako kolektivní správce nezastupovaných autorů a náhradních odměn ZE ZÁKONA, by měla mít i povinnosti ze zákona.

> Takže není vůbec pravdivé, že nevíte, co může nastat.

Víte co může nastat, pokud by stažení nebylo legální. Nevíte s jistotou, jestli je stažení legální. Můžete se pouze domnívat a tušit. Více či méně oprávněně. Řešit se to dá buď striktně - žádné stahování pokud nevíte - nebo volně - stažení nebude postihováno, jen sdílení. Obojí by bylo jasné. Legálnost zdroje je něco co to zbytečně komplikuje.

> Zákaznící se shodli, že za práci nezaplatí

U software je situace jasná. U koncertů také, dokonce i kino je jasné. Jen (na první pohled jasný) §30 má tolik skrytých výjimek, že to co je tam na první pohled napsáno téměř nikdy neplatí. Kopie pro osobní potřebu z legálního zdroje je možná legitimní požadavek, ale je v současné legální a technologické situaci téměř nevymahatelná. Sdílení je vymahatelné.

Mimochodem, §30 nelze uplatnit ani ve chvíli, kdy je nutné překonat DRM legálního zdroje. Je v tu chvíli pořád správné mít v zákoně náhradní odměnu za prázdná CD? Neby by možná bylo vhodné pravidelně zjišťovat, jestli uživatel má možnost do práv zasáhnout a odměny snížit, pokud je tato možnost pouze teoretická? Mohli bychom se totiž dočkat paradoxu, že náhradní odměna se platí za výjimku, která je pouze teoretická.