A není jednodušší nesnažit se do jakéhokoliv systému, programu či čehokoliv lámat něco, co nepodporuje? Přecijen s linuxem jdu od jádra 1.2.x, s Windows od 3.0, a nikdy jsem nepotkal ani u sebe ani u zákazníků usecase, kdy bych nevyhnutelně potřeboval na jednu flashku kombinovat takovou opičárnu. Základem je po software nechtít nic, co nepodporuje, jen s utkvělou představou, že já jsem přesvědčen, že to má fungovat.
Například cestu > 260 znaků jsem u uživatele nepotkal nikdy, protože běžné operace v systému to prostě nepovolí. Podobně jako nějaké rozpadlé znakové sady u názvů souborů, neb snad od NT 4 to jede v unicode.
By mě zajímalo, jaké opičárny vymýšlíte, pokud se vám to stává tak často, že to stojí za zmínku.
Takže odpověď původnímu tazateli je: a) používat to, co systém podporuje, buďto přes GUI nebo CLI, nebo b) smířit se s tím, že ostatní situace se mohou chovat nevypočitatelně (a měnit své chování v čase).