před rokem jsem téměř neznal ... (moderní) Adu (ta zajímavě kombinuje statické a dynamické typování), kde jsou taky lahůdky.
Chceš to rozvést?
Ani ne, furt ji moc neznám (tu nejnovější verzi), takže bych nerad psal blbosti. Nicméně jde o to, že Ada je poměrně přísně staticky typovaná, ale má (verze 2012, podle definice) závislostní typy, které jsou ale implementované pomocí tzv. predikátů, z nichž některé můžou být dynamické. Takže jestli jsem to dobře pochopil, částečně se chová jako třeba Julia s jejím existenciálním typovým kvantifikátorem. Právě čtu Ada 2012 rationale, ale je to bichle a mám i jiné věci, takže mi to jde jak psovi pastva.
Moc rád bych pochopil co si mám představit pod pojmem “kombinovat dynamické se statickým”. V mé hlavě ty dva pojmy defakto dokonvergovali do významu statické = compile time + přinutit vývojáře ohlídat, dynamické = runtime + nemusíš nic. (Tedy dva protichůdné póly.)
Je docela dost možné, ze si pod tím opět představuju něco jiného než většinová společnost.
Příklad:
fn inc(a: Number): Number {…}
může být statický i dynamický.
Toto
fn concat(a, b) {…}
taky. Nebo toto :
{
xs[] = module.loadFrom(name)
}
Nic z toho mi nepřijde jenom dynamické nebo jenom statické. Možná špatný příklady, možná omezený rozhled. Pravděpodobně špatné pojmenování věci?
Byl by si schopen uvést nějaký demonstrativní příklad? Co si mám představit co vidíš, když mluvíš o dynamickém typovaní? A jak jde statické a dynamické kombinovat?