NFS je na rozdíl od Samby víceuživatelské, tj. do lokálního adresáře se připojí celý vzdálený disk nebo adresář, a v lokálním umístění pak uživatelé vidí (a aplikují se) ta stejná uživatelská práva, jako na vzdáleném serveru. Takže když třeba vzdálený disk připojíte do adresáře /mnt/webserver, můžou do toho adresáři všichni uživatelé lokálního počítače, a každý tam bude pracovat se svým oprávněním. To je rozdíl oproti Sambě, tam si uživatel připojí pod svým jménem a heslem svůj vzdálený disk, a když chce někdo na tom samém počítači pracovat se stejným vzdáleným diskem, musí si ho připojit znovu pod svým účtem – Samba je z pohledu klienta jednouživatelská.
V případě NFS to ale samozřejmě znamená, že server musí něco vědět o klientských účtech (kdyby si mohl kdokoli připojit vzdálený disk přes NFS, prohlásil by o sobě „já jsem Karel“ a server mu to zbaštil, nebylo by to moc bezpečné). Ve starších verzích protokolu to vyžadovalo, aby na serveru i klientovi měli uživatelé stejná ID, později přibyla možnost mapování jmen – v obou případech to musel root nastavit, že to takhle opravdu souhlasí a že server může ID nebo jménům z daného klienta důvěřovat. V NFS verze 4 už je to o něco menší otrava, zejména pokud používáte pro ověřování uživatelů Kerberos, mělo by být zprovoznění relativně jednoduché. Nejlepší je najít si návod pro vaši konkrétní distribuci.
10 Odpovědí
2694 Zhlédnutí