kde* a gk* jsou grafické utility (pro KDE resp. Gnome), které dělají to samé, jako jejich ekvivalenty pro příkazový řádek – tedy třeba kdesu dělá to samé pod KDE, jako su v příkazovém řádku.
su změní aktuálního uživatele. Když neurčíte jméno uživatele, použije se root. A pokud jako parametr zadáte pomlčku, nastaví se prostředí stejně, jako kdybyste se na toho uživatele přímo přihlásil. Takže když provedete příkaz su - v terminálu, budete po jeho úspěšném provedení v shellu roota stejně, jako kdybyste se na roota přímo přihlásil. su se vás samozřejmě zeptá na heslo roota, a někdy také bývá omezené, že su na roota mohou provést pouze uživatelé nějaké skupiny. Root může udělat su na kteréhokoli uživatele a nepotřebuje znát jeho heslo. Mnemotechnická pomůcka: někdo tvrdí, že autorem su je Moravák, a pojmenoval to utilitu ve svém nářečí. Takže když chcete počítači říci, že od teď jste root – jsem root, musíte použít moravské nářečí – su root.
Příkaz sudo proveden jeden zadaný příkaz jako jiný uživatel (je to složení su a do – „udělej“). Nemůžete takhle provést libovolný příkaz, který vás napadne – v souboru sudoers je nakonfigurováno, který uživatel může přes sudo spouštět které příkazy. Zároveň tam je nakonfigurováno, zda pro ten který příkaz bude vyžadováno heslo uživatele, který spouští sudo (takže někdo může spustit příkaz pod rootem, i když nezná jeho heslo – ale musí zadat své heslo, aby si uvědomil, že dělá něco potenciálně nebezpečného), nebo že ten příkaz může spustit úplně bez hesla.
Pokud není povoleno udělat su na roota, bývá obvykle nakonfigurováno, že někteří uživatelé mohou spustit su - přes sudo. Má to takhle třeba Ubuntu, takže tam se na roota trvale přepnete příkazem sudo su -.
Rozdíl je tedy ten, že se su musíte znát heslo cílového uživatele (pokud už nejste root), ale pak můžete pod cílovým uživatelem dělat cokoli. sudo může být nakonfigurované tak, že heslo cílového uživatele znát nemusíte, ale zase můžete provádět jenom přesně dané příkazy.
8 Odpovědí
11988 Zhlédnutí