Zobrazit příspěvky
61
Hardware / Re:Nový IBM mainframe Z16
« kdy: 27. 08. 2022, 17:00:17 »
Znova nazdar všichni,
tak jsem dnešní deštivé dopoledne strávil lehkým pronikáním do toho "vo co vlastně go" v případě těch mainframů, že se stále zjevně mají k světu.
Zatím jsem měl čas pouze trošku proniknout do filozofie práce se soubory (DATA SETS) a přiznám se, že jsem z toho naprosto zmaten.
O z/OS se tvrdí, že prý nemá filesystem. Já se domnívám, že má. Přinejmenším má schopnost soubory alokovat, kopírovat, mazat, upravovat. Když jsem do filosofie práce se soubory trochu pronikl, tak mi to připadá jasné a logické pouze když to posuzuji pohledem z doby před 40+ lety. Když to ale posuzuji pohledem dneška, tak prostě nechápu.
V z/OS se s diskem (DASD – direct access storage device) pracuje na úrovni jeho fyzické geometrie. Pro soubor je třeba nejdříve alokovat dostatek tracků, cylindrů,… jako primární alokaci. Dále je možné definovat např. kolik tracků může systém přialokovat v případě překročení primárně alokované kapacity. Vždy je alokován minimálně jeden track (cca. 56KB). Pro případ mnoha malých souborů byly vymyšleny tzv. PDS (partitioned data sets), kdy jeden soubor obsahuje více malých souborů nazývaných členy (members).
Adresářová struktura je simulována pomocí zmíněných PDS, nebo pomocí názvů souborů. Název souboru se skládá z tzv. segmentů oddělených tečkami. Konvence vyžaduje, že první segment je vždy USER ID, tedy jde o jakousi primitivní simulaci např. home directory v Linuxu. Soubor se teda může nazývat např. "BOBAN.BARAK.VYKRES1"
Soubory je také možné tzv. katalogizovat, ale do práce s katalogy jsem zatím ještě nepronikl.
Co je mi jasné už teď. Filozofie práce se soubory na mainframech vznikla v době, kdy mainframe měl přístup k fyzické geometrii disku, místa bylo málo a vše tedy bylo podřízeno tomu aby vhodnou ručně provedenou alokací se předešlo fragmentaci disku, plýtváním místem na disku a aby práce s diskem byla co nejrychlejší (např. alokace jednoho cylindru a nikoliv různě rozházených tracků) atd….
Ale viděno pohledem dneška… WTF….co to sakra má být??
Chápal bych, kdyby tento přístup k práce s diskem byl v moderním mainframu pouze jakousi "legacy vrstvou" z důvodu kompatibility s aplikacema, které jsou 40+ let staré. Ale dle toho, co jsem mohl zjistit se stále ještě i dnes jedná o primární přístup mainframu k datům na diskách.
Co naprosto nechápu – jakou výhodu tento přístup může mít dneska, kdy disky mají kapacity běžně v TB a počítač k jejich skutečné geometrii nemá přístup (disk ve skutečnosti může být např. RAID složený z SSD).
Vzhledem k tomu, že se mainframy dodnes úspěšně nasazují, je mi jasné, že moje úvahy jsou nejspíš z nedostatku znalostí mimo mísu. Nenajde se tedy náhodou někdo, kdo by dokázal vysvětlit v čem tkví dnešní smysl práce se soubory tak jak je k tomu přistupováno v ISPF?
Předem dík za každou rozumnou odpověď.
tak jsem dnešní deštivé dopoledne strávil lehkým pronikáním do toho "vo co vlastně go" v případě těch mainframů, že se stále zjevně mají k světu.
Zatím jsem měl čas pouze trošku proniknout do filozofie práce se soubory (DATA SETS) a přiznám se, že jsem z toho naprosto zmaten.
O z/OS se tvrdí, že prý nemá filesystem. Já se domnívám, že má. Přinejmenším má schopnost soubory alokovat, kopírovat, mazat, upravovat. Když jsem do filosofie práce se soubory trochu pronikl, tak mi to připadá jasné a logické pouze když to posuzuji pohledem z doby před 40+ lety. Když to ale posuzuji pohledem dneška, tak prostě nechápu.
V z/OS se s diskem (DASD – direct access storage device) pracuje na úrovni jeho fyzické geometrie. Pro soubor je třeba nejdříve alokovat dostatek tracků, cylindrů,… jako primární alokaci. Dále je možné definovat např. kolik tracků může systém přialokovat v případě překročení primárně alokované kapacity. Vždy je alokován minimálně jeden track (cca. 56KB). Pro případ mnoha malých souborů byly vymyšleny tzv. PDS (partitioned data sets), kdy jeden soubor obsahuje více malých souborů nazývaných členy (members).
Adresářová struktura je simulována pomocí zmíněných PDS, nebo pomocí názvů souborů. Název souboru se skládá z tzv. segmentů oddělených tečkami. Konvence vyžaduje, že první segment je vždy USER ID, tedy jde o jakousi primitivní simulaci např. home directory v Linuxu. Soubor se teda může nazývat např. "BOBAN.BARAK.VYKRES1"
Soubory je také možné tzv. katalogizovat, ale do práce s katalogy jsem zatím ještě nepronikl.
Co je mi jasné už teď. Filozofie práce se soubory na mainframech vznikla v době, kdy mainframe měl přístup k fyzické geometrii disku, místa bylo málo a vše tedy bylo podřízeno tomu aby vhodnou ručně provedenou alokací se předešlo fragmentaci disku, plýtváním místem na disku a aby práce s diskem byla co nejrychlejší (např. alokace jednoho cylindru a nikoliv různě rozházených tracků) atd….
Ale viděno pohledem dneška… WTF….co to sakra má být??
Chápal bych, kdyby tento přístup k práce s diskem byl v moderním mainframu pouze jakousi "legacy vrstvou" z důvodu kompatibility s aplikacema, které jsou 40+ let staré. Ale dle toho, co jsem mohl zjistit se stále ještě i dnes jedná o primární přístup mainframu k datům na diskách.
Co naprosto nechápu – jakou výhodu tento přístup může mít dneska, kdy disky mají kapacity běžně v TB a počítač k jejich skutečné geometrii nemá přístup (disk ve skutečnosti může být např. RAID složený z SSD).
Vzhledem k tomu, že se mainframy dodnes úspěšně nasazují, je mi jasné, že moje úvahy jsou nejspíš z nedostatku znalostí mimo mísu. Nenajde se tedy náhodou někdo, kdo by dokázal vysvětlit v čem tkví dnešní smysl práce se soubory tak jak je k tomu přistupováno v ISPF?
Předem dík za každou rozumnou odpověď.
