(...) konkrétně BERT a jeho deriváty.
Díky za tip.
@ Nehalem:
Tak čo myslíte, má cenu sa do toho vôbec púšťať, tobôž vo veku po 30ke? Vrátiť sa na VŠ už je pre mňa nereálne, musím už zarábať peniaze.
Skript a příruček je na internetu docela dost; velkých monografií taky. Pokud ale nebude studium koníčkem, nebudou se podobné texty číst moc dobře. Pokud se ale člověk učí sám, může hrozně pomoci vybrat si nějaký problém a ten řešit. Nebo ho už mít a jen hledat řešení, to bývá ještě efektivnější pohon ku předu. Ono vlastně není tak těžké vymyslet si "nějaké" řešení jednodušší diferenciální rovnice -- třeba numerické -- a to potom implementovat jako malý program. Člověk pak naprosto přirozeně narazí na problémy jakou jsou vlastní čísla nebo třeba řešení "velkých" soustav lineárních rovnic pro parciální diferenciální rovnice. A pak se samozřejmě můžete ptát: bude to mé přibližné řešení nějak připodobňovat přesné? A když zmenším časový krok nebo zjemním síťku bodů, bude to řešení "lepší"? A nemůže mít úloha víc řešení, co když jsme nějaké opomněli? A může úloha nemít řešení anebo mít řešení, které odporuje intuici? Ty otázky pak přichází samy; hledat na ně odpovědi -- třeba i s pomocí skript -- je podle mě zábavnější než samotné čtení skript.
Ale samozřejmě se tak nedají vyskládat globální znalosti, třeba jaké jsou důsledky linearity lineárních zobrazení v lineární algebře. Tady může dojít k explozi.Třeba spojité reálné funkce jsou docela dobré vektory. A derivace s integrály jsou vlastně trochu jako lineární zobrazení. Nebo Fourierova transformace. A teď začne být potřeba o něco se opřít. Snažím se jen naznačit, že možná než znalosti triků, jak využít z lineární algebry to či ono, je zajímavější naučit se přemýšlet o strukturách a klást si neustále otázky. A to druhá část oné exploze z úvodu odstavce; jedna věc je vědět, kdy je zobrazení lineární, jiná otázka ale je: všimnu si té vlastnosti a budu schopen ji nějak konstruktivně použít?
Vektorové prostory jsou hmatatelný, intuitivní, ovšem velmi obecný a široce aplikovatelný příklad matematické struktury. Máme základní objekty, které žijí ve specifických prostorech, a zobrazení mezi nimi. Můžeme říci, že v nějakém smyslu jsou dva prostory stejné -- čímž vznikne relace podobná rovnosti (zlomek 2/2 je stejný jako 3/3 nebo třeba číslo 1) -- nebo že jeden prostor je částí jiného -- tím mimochodem vznikne naprosto přirozeně částečné uspořádání. Prostory můžeme skládat do větších, pokud jsou porovnatelné, můžeme od většího přirozeně odečíst menší... A zdaleka nejde o ojedinělý případ. Stejně to dopadne s grafy, grupami atp. Pak už je jen krůček ke kategoriím a teorii typů.
Mám. Většina teorií dělá blbě už to “přepsat do logiky.” Překlad se dělá neuronkama, ale různé analýzy (Siri, IBM Watson) jsou založené na pravidlech. I správně udělaný přepis do logiky je ale k ničemu bez rozsáhlé ontologie, to je asi největší problém těchto přístupů.
Zamyšlení na nedělní večer
: proč by lidské jazyky měly být "logické"? Nereflektuje snad jazyk naše přemýšlení? A ty procesy, které nám běží v hlavách by taky měly být "logické"? Nebo na které úrovni -- subatomární fyzika, atomy, ..., organely, buňky, ..., mozek, člověk -- se ta "logika" zjeví?
Zobrazit příspěvky
