Tady prezentovaná zásadní výhoda C - výkon a přímé napojení na hw - je i jeho zásadní nevýhodou. Překladač nemá dost informací o vysokoúrovňovém záměru a nemůže tudíž aplikovat všechny optimalizace a kontroly.
S tím přímým napojením na hw je to taky zajímavé. Ono je to spíš nadstandardní rozšíření různých dialektů, než něco ze standardního C.
Standardní C vám dlouho nedalo ani add with carry.
A díky strict aliasingu je v něm prakticky neimplementovatelné třeba rychlé memcpy.
Ono existuje? UB se přece nikdy neděje. Ty jako programátor ses o to přece postaral a překladač ti v tom bezmezně věří. 
Občas mám pocit, že samotná slova jako "chování", "způsobuje" a podobné zastírají podstatu UB a proč je to občas takový mindfuck. Ta představa, že to UB něco dělá, je svým způsobem strašně špatně.
To už celkom preháňate, nemyslíte? Alebo je to tak, že by ste si to mali do študovať?
Proč přeháním? UB stojí na tom, že nesmí nastat. Validní C programy neobsahují UB. Programátor má za úkol zajistit aby k němu nemohlo dojít.
Dereference NULL je UB -> když dereferencuju pointer, tak optimalizátor ví, že nikdy nemůže být NULL a může tuhle informaci využít jak uzná za vhodné.
Nebo třeba funkce
bool test(int x)
{
return x+1 > x
}
říká dvě věci :
1) + nikdy nepřeteče, takže test vždycky vrátí true. Takže z toho může optimalizátor udělat return true.
2) x nikdy nebude INT_MAX (protože by + přeteklo). Takže optimalizátor může tuhle informaci propagovat výš. Občas to může dotéct až překvapivě daleko.
Jen jsem se snažil trošku nezvyklým způsobem vystihnout tu neintuitivnost celého UB.
Zobrazit příspěvky
