31
/dev/null / Re:Neviete poradiť čo by ste robili?
« kdy: 27. 01. 2019, 01:10:32 »
Důležité je stanovit si realistický cíl. 8 hodin denně výkonného programování je nesmysl (no, první tři dny s metylfenidátem ano, ale POUZE ty tři dny). On není na "opiátový" s (s modrým pruhem) recept jen tak z legrace.
Pár měsíců (možná i let) mi trvalo vyvážit dávkování tak abych byl schopen fungovat řekneme v optimálním zatížení. A i tak to chce spoustu organizačních opatření a ano, kdybych si dnes vybíral zaměstnavatele, o mém handicapu bych mu řekl. Současně bych mu ale řekl jaké to má pro změnu výhody.
Mnoho let jsem se živil troubleshootingem havarijních situací. když se někde stal velký průšvih, hormonální adrenalino dopaminová bouře kterou si tělo vyrobilo samo z prostého stresu z toho že se někde něco rozpadlo mi dokázala mozek slušně zprovoznit. Tehdejší zaměstnavatel nejspíš tušil že nepracuji 8 hodin denně, ale nikdy jsme o tom nemluvili a myslím že tomu tak bylo proto že moc dobře věděl kdo si pro změnu zachová zdravý úsudek ve chvíli, kdy ostatní (zdraví) kolegové byli tak vystreslí, že nebyli schopni ničeho. Tam jsem já pro změnu začal fungovat. Upřímně, možná bývaly doby kdy jsem reálně pracoval hodinu denně a placený jsem byl za hodin osm, ale nikdy si nikdo nestěžoval, protože byly úkoly, které jsem zvládl jen já. Sedět osm hodin na zadku a programovat mezi ně nepatřilo. Můj nejdelší program měl asi 800byte (výsledný .com v assembleru), ale dělal přesně to co bylo v danou situaci workaroundem k nezaplacení.
Pár měsíců (možná i let) mi trvalo vyvážit dávkování tak abych byl schopen fungovat řekneme v optimálním zatížení. A i tak to chce spoustu organizačních opatření a ano, kdybych si dnes vybíral zaměstnavatele, o mém handicapu bych mu řekl. Současně bych mu ale řekl jaké to má pro změnu výhody.
Mnoho let jsem se živil troubleshootingem havarijních situací. když se někde stal velký průšvih, hormonální adrenalino dopaminová bouře kterou si tělo vyrobilo samo z prostého stresu z toho že se někde něco rozpadlo mi dokázala mozek slušně zprovoznit. Tehdejší zaměstnavatel nejspíš tušil že nepracuji 8 hodin denně, ale nikdy jsme o tom nemluvili a myslím že tomu tak bylo proto že moc dobře věděl kdo si pro změnu zachová zdravý úsudek ve chvíli, kdy ostatní (zdraví) kolegové byli tak vystreslí, že nebyli schopni ničeho. Tam jsem já pro změnu začal fungovat. Upřímně, možná bývaly doby kdy jsem reálně pracoval hodinu denně a placený jsem byl za hodin osm, ale nikdy si nikdo nestěžoval, protože byly úkoly, které jsem zvládl jen já. Sedět osm hodin na zadku a programovat mezi ně nepatřilo. Můj nejdelší program měl asi 800byte (výsledný .com v assembleru), ale dělal přesně to co bylo v danou situaci workaroundem k nezaplacení.
