1. Erlang dokáže za chodu opravovat/upravovat kód. A autoři prohlásili, že tam typy nedali, protože se jim nepovedlo vymyslet jak na to.
Měl bys k tomuhle nějakej odkaz? Přijde mi divný, že by to zaznělo přesně takhle (že by tím důvodem byl právě hot code loading).
---
Jinak k té debatě statický vs. dynamický: ani trochu se nechci účastnit flamewaru, přijde mi to dětinský. Oba přístupy mají svoje pro a proti a každej si může vybrat, co mu víc vyhovuje. IMHO jsi ale udělal v úvahách několik faktických/argumentačních chyb.
1. Několikrát opakuješ obrat "nemá typy". To je minimálně zavádějící. Dynamické jazyky mají typy. Od staticky typovaných se liší jenom tím, jestli informaci o typu znáš (pozitivně, s jistotou) při překladu, nebo až v době běhu. V principu provádíš tu stejnou kontrolu, jenom jindy. Výhoda statických jazyků je v tom, že kontrolu provedeš (ve většině případů - viz 2) jenom jednou, zatímco u dynamického ji musíš provádět pořád dokola, za běhu.
2. Z bodu 1 přímo vyplývá, že statický jazyk má problém v situacích, kdy typ v době překladu z principu nemůžeš znát - to je ten příklad s načítáním JSONu, ale můžeš jich vymyslet bambilion jiných. Můžeš to řešit dvěma způsoby (možná i jinak, ale teď mě jiná možnost nenapadá):
A) buď máš k dispozici algebraické typy a (v době překladu neznámý) typ prohlásíš za nějakou nadmnožinu různých typů, v extrémním případě všech myslitelných a dál pracuješ s tímhle nadtypem
B) nebo typ zjistíš za běhu (dynamické typování!) a program podle typu větvíš, takže i v době překladu víš, že do určité větve ti jde už jenom určitý typ
3. Někde jsi řekl, že do dynamických jazyků nejdou typy (při překladu) dodat. To není pravda. Stejně jako se u statického jazyka občas musíš uchýlit k dynamickému typování, můžeš u dynamického jazyka otypovat ty části programu, kde v době překladu víš, co tam bude za typ. A můžeš to i kontrolovat, úplně stejně jako u statického (viz např. u Erlangu Dializer). Dokonce by asi i šlo (ale nevím o žádném dynamickém jazyce, který by to uměl) třeba některé části programu otypovat staticky a u nich vyhodit kontroly typů za běhu.
Prostě, ty dva přístupy se vzájemně nevylučují. Je třeba si jenom uvědomit, že u některých částí programu víš předem, s jakými daty může pracovat, u jiných částí to nevíš (ani u jednoho typu jazyka). Ty části můžou být různě velké.
Na druhou stranu s tebou docela souhlasím v tom, že udržovat tu část, kde typy znáš, co největší (a tím se vyvarovat runtime chybám) je docela dobrý přístup. Ale i kdyby ses na hlavu postavil, nemůžeš mít takových 100% programu. Někde prostě z principu věci dostaneš data, jejichž typ v době překladu neznáš.
Zobrazit příspěvky
Struct můžeš taky zneužít jako nadtyp: pokud chceš funkci, která vrací string nebo int, tak vrátíš struct se dvěma položkami, jedna string a druhá int.
